Březen 2010

Víra v něco, někoho...Proč?

8. března 2010 v 21:46 | Ini |  © Svět očima Ini
Také se Vám už někdy stalo, že si takhle bloumáte tímto světem, snažíte se všem pomáhat, být na všechny, co to jde milí, hodní, přátelští a naivně jste věřili, že se Vám to někde vrátí? Na životě, na dětech...kdo ví. Nebo jen tak, chodíte po světě, ale nepřemýšlíte, proč to děláte, prostě takoví jste, takhle Vás vychovali.

Stín upíra

5. března 2010 v 14:58 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
Píše se rok 2250, svět se změnil. Pár pánbíčkářů našlo po sto letech bádání tajemný vchod do podsvětí a čas se úplně zastavil. Zastavil se přesně v roce 2100. Je to už
přes 150 let, ale ten příběh, jako by přetrvával věčně.

Zrcadlo

5. března 2010 v 14:28 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
Venku se stmívalo. Pršelo. První lampy se začaly rozsvěcet, střechy domů se leskly pod krůpějkami deště. Ptačí zpěv pomalu utichal. Mračna se lehce protrhávala, ale ne tak, aby přestalo pršet. Fouká vítr. Stromy se pod ním ohýbají ze strany na stranu a jejich větve narážejí do oken vilek a panelových domů. Tráva se s každým poryvem větru zavlnila. Vzduchem létaly poslední okvětní lístečky květů. Déšť zesílil. Rychlým tempem bubnoval do okapů. Nad městem plul velký, černý, dešťový mrak. Poslední zoufalci se snažili dostat pod střechy zastávek nebo obchodů. Déšť je překvapil. Poslední dobou si dělá počasí co chce. Celý den je nádherně, svítí slunce a večer prší. Černý mrak s sebou přitáhl krupobití. Město utichlo. Všichni se schovali, ale přeci jen tu někdo ještě stojí.

Trnitý keř

5. března 2010 v 14:25 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
Byla noc. Pršelo. Déšť se spouštěl z oblohy velice prudce. Ve světlech pouličních lamp bylo vidět jak moc. Vítr ku podivu nefoukal. Na obloze nesvítila ani hvězdička. Kapky deště bubnovaly do listů ořechu, který stál před jedním klidným, starším domem. Okny zimní zahrady na něj bylo krásně vidět a ne jen na něj,ale i na keře růží, které rostly kolem něj, každá asi tak pět metrů, takže to vypadalo, že ten ořech stojí uprostřed kruhu. Ty růže tu rostly úmyslně. Někdo je tam chtěl mít a sám, svýma rukama je vysázel. Ten někdo se díval právě z okna a kochal se. Pohled na trnité keře mu dělal dobře. Miloval je, byl s nimi spojen. Dodávaly mu sílu, ale jen na chvilku, pak ji musel čerpat někde jinde…


Další ze snů

5. března 2010 v 11:41 | Ini |  © Sny
Dnes jsem se opět nechtěla ze svého snu probudit.

Moje sny

5. března 2010 v 11:39 | Ini |  © Sny
Mnohdy se mi zdají nádherné sny.

Ticho

5. března 2010 v 11:36 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
" Mami, tak já jedu, mějte se tady." " Až dorazíš, tak se ozvi." Dveře se zavřeli a Tomáš odešel na nádraží, aby chytil vlak, který jede do Prahy. Do Prahy jezdil každý rok několikrát, protože v Praze se konali všelijaké olympiády. Vždy to bylo tak na tři dny někdy i víc. Tenhle výlet do Prahy měl být i něčím zvláštním. Měl se setkat s dívkou, se kterou si už pár měsíců psal přes internet. Narazil na ni na webové stránce, kterou vytvořil. Je věnována irskému autorovi, jenž se mu v poslední době velice zalíbil. Nebýt této stránky, nikdy by si s tou dívkou nezačal psát, natož se s ní někde potkal. Cestou do Prahy se mu honilo hlavou, jak asi ta dívka vypadá a jaké má chování. Po chvíli to vzdal a jen se koukal na krajinu, která se mu míhala před očima. Řekl si, že se nechá překvapit. "

Příběh s nádechem pravdy

5. března 2010 v 11:34 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
" Crrrrrr crrrrr", ozval se ráno budík v pokoji. Hermína jej zacvakla. Bylo šest hodin a ona v tuto dobu vždy vstávala do školy. Jelikož každý večer ponocuje, ranní vstávání jí dává v celku zabrat. Každý večer je to stejné. V sedm hodin jde na internet popovídat si s přáteli a takové debaty se většinou táhnou až do půlnoci. Hermíně to nevadí, ráda si s nimi povídá, jen nemyslí na následky.