Příběh s nádechem pravdy

5. března 2010 v 11:34 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
" Crrrrrr crrrrr", ozval se ráno budík v pokoji. Hermína jej zacvakla. Bylo šest hodin a ona v tuto dobu vždy vstávala do školy. Jelikož každý večer ponocuje, ranní vstávání jí dává v celku zabrat. Každý večer je to stejné. V sedm hodin jde na internet popovídat si s přáteli a takové debaty se většinou táhnou až do půlnoci. Hermíně to nevadí, ráda si s nimi povídá, jen nemyslí na následky.

" Hermíno! Vstávej! No tak! Slyšíš?!" Hermína se konečně vysoukala z postele. " Jo, dyť už jdu, jau!!!", křikla a při vstávání se praštila o noční stolek, který měla nešikovně posunutý do uličky u postele. Podle toho bolestného výkřiku poznala slečna Bystrá, že je opravdu vzhůru. Toto se odehrávalo každé ráno. Hermína si jednou chtěla přestavět nábytek v pokoji, bohužel pár kousků dala nešikovně a teď se o ně zabíjela. Hermína bydlela u paní Bystré v podnájmu, protože do školy, která byla v Praze, dojíždět až z Olomouce, bylo jaksi nemožné. Paní Bystrá je kamarádkou její maminky a sama se nabídla, že by ji u sebe mohla nechat v týdnu bydlet, aby neplatila takové peníze za internát. Jeden pokoj měla volný po svém synovi, který je teď už dospělý a bydlí v Kanadě se svou manželkou. Hermína měla v pokoji veliké zrcadlo, velkou skříň, stůl na kterém měla počítač a postel s oním nočním stolkem.Pokojík měl i vlastní záchod a koupelnu. Z okna měla krásný výhled na Prahu. Kochala se jím každou noc, když nemohla spát a někdy přes den, když se nudila. Otevřela skříň a bloumala očima po oblečení. Nikdy nevěděla, co si na sebe má vzít, vždy to vyhrály džínsy a nějaké tričko a úděsná mikina, která jí byla krajně nesympatická, ale bohužel jinou neměla. V té mikině si někdy připadala jak metráček a přitom nebyla tak oplácaná. Její postavě všichni říkali tak akorát, ale Hermína věděla, že její zadek a stehna jsou s porovnáním ostatních částí těla trošku větší. Šla do koupelny, umyla si obličej, vyčistila zuby, převlékla se do připravených věcí, hodila si tašku na rameno a běžela do kuchyně. V sedm hodin jí jel autobus. " Tak, jak si se dnes vyspala, Hermíno?", optala se jí paní Bystrá a dala jí čaj na stůl. " Vůbec, zase se mi nechtělo vstávat, nevím, co mám dělat, ve škole se chvíli cítím jak přejetá parním válcem a chce se mi strašně spát…" , nestačila dokončit větu. " Kdyby si večer tak neponocovala, tak by se ti lépe vstávalo." Hermína ztichla, protože věděla, že paní Bystrá má v tomhle pravdu. Nasnídala se a vyrazila na autobus. Byl to den jako každý jiný. Chodila do prvního ročníku střední školy. Dnes nikoho cestou nepotkala. První hodinu mají matiku. Matika jí nevadila, na základní škole jí šla výborně. Teď, jak je na střední si ji zhoršila, ale stále jí šla. Před vchodem do školy se jako vždy koukala do země, protože nechtěla vidět tváře kuřáků, kteří u hlavní brány vždy tvořili kroužek. Když je konečně přešla, zvedla hlavu a dívala se do skla dveří, které měla před sebou. Uviděla v nich jednoho kluka z toho hloučku, jak se řítí směrem k ní. Trochu se lekla a zpanikařila. To u ní bylo normální. S kluky se bavila, ale jakmile přesahovali její věk a byli hezcí a milý, tak se chovala takhle. Ohlédla se. Ten kluk, co běžel jejím směrem měl na sobě kšiltovku a divné oblečení, tedy, pro ní divné nebylo, byl to ten typ kluka, co se jí líbil. Hnědé delší vlasy, hnědé oči a nebyl ani tak vychrtlý, jak kluci bávají. Usmál se na ní. Jeho úsměv se jí zalíbil a dělala jakoby nic. Otevřel jí dveře. " Račte dál, slečno, vždy k vašim službám", řekl jí s úsměvem na rtech. Hermína se zmohla na chabé "dík" a úsměv. Na chodbě se oba hned rozdělili, každý šel do jiného křídla budovy. Hermíně se začaly myšlenky honit hlavou. Její myšlení se zrychlilo a mozek si začal utvářet různé dohady o tom, co se právě stalo. Takhle zdvořilí k ní ještě žádný nebyl. Jaký měl k tomu důvod? Spěchal a bral to jako legraci nebo v tom bylo něco víc? " Ale kdyby spěchal, tak by mi ty dveře zase nepodržel nebo by se v hale rozběhl, tam, kam měl namířeno a to neudělal, normálně šel. Ne, dost! O mě přece nikdo nikdy nezavadil a proč by zrovna tak pěknej kluk teď ráno a navíc kouří, to by se určitě nezajímal o takovou jako já, raději by si vybral nějakou holku sobě rovnou…ale co když…" " Crrrrrr", její myšlení utnul zvonek, který hlásal začátek vyučování. Byla ještě v šatně a sundávala si bundu. Dnes přišla nějak pozdě a první hodinu mají ve druhém křídle až nahoře! " Sakra…", utrousila skrze ústa. Dala se do běhu. Nechtěla přijít pozdě. Sice by jí to nevadilo, že by měla pozdní příchod, ale už z principu, že ona se snaží vždycky přijít v čas nebo dříve. Běžela do haly a tam rovně do schodů. Uvědomila si, že je to vlastně na nic. První hodinu mají matiku a jejich učitelka vždy přichází o pět až deset minut později. Má kabinet na druhé straně školy. Zvolnila tempo, už jen šla. V druhém patře ho uviděla na chodbě. Stál vzadu u okna. Díval se z něho. Zbystřil ji. Šel pomalu jejím směrem. Byl u dveří u prostřední učebny a už to vypadalo, že půjde dál. V tom se ze dveří vynořil nějaký kluk. " Tady seš, sim tě David se ptá, jestli by někdo neměl čas…" Dál rozhovor neslyšela. " On se na mě koukal…chtěl jít za mnou…něco mi chtěl…", její myšlenky se zase daly na pochod. Do třídy přišla zamyšlená. Sedla si vedle své kamarádky Terky. " No ahoj, člověče, kde se touláš tak dlouho?", zeptala se jí s úsměvem. " Já jsem se trochu zdržela v šatně a na chodbě…pak ti to musím povyprávět." Hodina dále trvala. Hermína stále myslela na toho kluka z haly. Konečně zazvonilo. Terka byla natěšená na informace od Hermíny. Vždycky, když jí řekla, že jí něco řekne až po hodině, bylo to znakem toho, že je to něco na dlouho a tudíž, že se něco zajímavého stalo. " Tak povídej! Povídej! Co se stalo?" Šly na chodbu. Hermína jí začala vyprávět svou ranní příhodu s klukem z haly. Terka hltala každé její slovo. Ona sama stále hledala nějakého kluka a když už si konečně nějaký objev našla, byl zadaný nebo o ni nejevil zájem. " Musíš mi ho ukázat až půjde po chodbě!" " Jo, ukážu ti ho, ale jak jsem říkala, žádné naději si nedělám, prostě to udělal ze slušnosti nebo tak. Jestli se to bude třeba ještě opakovat nebo mě pozdraví, tak už o tom možná budu přemýšlet", věděla, že už o tom přemýšlí, ale nechtěla, aby si její kamarádka myslela, že si dělá naděje z takového "nic". Den ve škole proběhl bez dalších vzrušení. Hermína kluka z haly už neviděla. Naštvalo ji to, protože ho chtěla ještě ten den vidět a hlavně chtěla vědět, jak se on k ní bude chovat. Poslední hodinu jim třídní profesorka sdělila jednu pro ni špatnou zprávu: " Příští týden v pondělí je státní svátek, nepůjdete do školy, ale na praxi…", nestačila ani doříct celou větu a třídou se ozval hlasitý nesouhlas: " Takže všichni budou doma a my jediní budeme muset jít na praxi? To si děláte legraci! Ještě, když je svátek! To je pěkně nefér!" " Můžete mě laskavě nechat domluvit?", dav rozhořčených prváků ztichl. " Jelikož druháci mají praxi v pondělí a pondělky teď dost odpadají, neměli by splněné hodiny na té praxi, tak se musí nějak vyrovnat a aby to zas vůči nim nebylo nefér, tak se rozhodlo, že v pondělí a v úterý půjdou na praxi prváci i druháci a ve středu třeťáci a jelikož se vám tím ubere den volna, budete ho mít nahrazený a to hned v pátek." Celá třída odkývla a už neměla žádné námitky, volno v pátek jim přišlo docela vhod. Hermína celou cestu domů přemýšlela. Kluka z haly měla plnou hlavu a nemohla ho z ní dostat, vždy si vybavila scénu z rána, jak ji otevřel dveře. " Tohle si budu pamatovat snad ještě příští rok…", říkala si v duchu. Cesta ubíhala velmi rychle. Před domem paní Bystré stálo nějaké auto. " Kdo to může být?", řekla nahlas a začala odemykat vchodové dveře. Slyšela hlasy. Nezdály se jí mladé, ale spíše starší. Nakoukla do obývacího pokoje. V křesle viděla starý pár, asi byli manželé. " Dobrý den", ozvala se, aby bylo vidět, že je doma. " Ahoj, Hermíno, tak jsi doma. Tohle je Hermína, bydlí tu se mnou, je to to děvče, o kterém jsem vám vyprávěla." " Dobrý den, slyšeli jsem o tobě samou chválu a že nejsi odtud." " Ano, já jsem…", nestačila doříct a ozval se zvonek. " Půjdu otevřít, když už jsem tu u dveří", nabídla se Hermína. Ve dveří stála pošťačka. " Zdravím, Hermíno, koukám, že jsi přišla ze školy, dej tohle prosím tě paní Bystré, že jsem jí to nechtěla dávat do schránky, je to od jejího syna z Kanady." " Dobře, předám, děkuju, nashle", paní pošťačka se na ní usmála a odešla. " Paní Bystrá, přišla vám pošta od vašeho syna, paní pošťačka vám ji nechtěla dávat do schránky, aby ji neponičila." " A, děkuji. Prosím tě, Hermíno, my tu ještě chvíli posedíme a pak vyrážíme pryč, budeš tu sama, až budeme odjíždět,tak ti řeknu." " Jistě, paní Bystrá… a budu se chovat vzorně, jako vždycky." Paní Bystrá se na ni usmála. Hermína odešla nahoru do svého pokoje a tam hodila, jako vždy, tašku na zem vedle postele a koukala z okna. Byly tři hodiny a Praha vypadala klidně.

4.1. 2008

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama