Stín upíra

5. března 2010 v 14:58 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
Píše se rok 2250, svět se změnil. Pár pánbíčkářů našlo po sto letech bádání tajemný vchod do podsvětí a čas se úplně zastavil. Zastavil se přesně v roce 2100. Je to už
přes 150 let, ale ten příběh, jako by přetrvával věčně.

V té době nikoho nenapadlo, že by někde mohl být jiný svět než ten, ve kterém žijí. Svět horší a úplně opačný. Svět, ve kterém si vymyšlené zlo, známé jen z knížek a filmů běhá po pražských i jiných uličkách a páchá škody, jak na životech, tak na majetku. Nikoho nenapadlo, že v takovém světě žijí, jen neznají jeho pravou tvář, která byla po tisíciletí schovávána.
Již ve starověku uctívali bohy a věřili v jejich sílu, jen modernímu člověku to připadalo jako naprostá absurdita. Naprostá nemožná věc nahánějící hrůzu z měnícího se počasí.
Tyto síly tu byly a lidé je začaly objevovat až po roce 2006, kdy se nemožné stalo skutečností…
" Pane ! Pane Martine!" , volal jakýsi muž v bílém plášti. Běžel po kamenné podlaze sklepení, které bylo pod jedním sídlem kdesi za Prahou. Držel v ruce zelené desky plné nějakých papírů. Zakopl. Desky mu vyletěli do vzduchu a všechny papíry se vysypaly.. Někdo vyběhl ze dveří.
" Davide? Ježiši Kriste, Davide! Jste v pořádku?"
" Ano pane Martine, já…",byl celý zadýchaný, " přišli jsme na to! Máme to!",díval se na něj a přitom hmatal po podlaze po rozházených papírech. Martin mu pomohl na nohy. Usmíval se. Jeho oči vykazovaly velikou radost.
" Máte to? Dokázali jste to?! Udělali jste i testy?", zeptal se Martin.
" Ano, tedy ne, vlastně…", Martin se na něj koukl zhrzeně.
" Tak co tedy?"
" Pane, máme tu látku, konečně se nám podařilo ji vytvořit, je to zcela neznámá věc, zaručeně to bude fungovat, zkoušeli jsme to na jejich krvi a ta se po dvou hodinách dokázala nakazit lidským virem, který tu krev očistil od té upírské! Změnila se zase v lidskou, ale…"
" Co ale?"
" Zkoumali jsme ji pečlivě a po deseti, někdy po patnácti hodinách se upírská krev vzpamatovala a začala se bránit, vytvořila si nové upírské krvinky a destičky a ty znova přebyly a zničily tu lidskou část…na nich jsme to ještě nezkoušeli…"
Martin si zhluboka nadechl, ještě vstřebával informace, které mu byly právě sděleny.
" Takže to ale funguje?"
" Ano pane, funguje…naše několika sté leté bádání konečně přineslo ovoce. Běžel jsem vám to oznámit, protože chci, aby jste byl u toho, až jim to budeme dávat."
" Ano, ano, výborné!znamenité! A vědí o tom?"
" Jistě, touhle dobou už ano."
" Konečně můžeme bojovat i ve dne!"
" Pane, já…nejsem si jist, zda-li to takhle…"
" Ano, chápu tvé obavy…musí se to vyzkoušet."
" Tak pojďte."
Oba zamířili do pracovny, kde se pokusy provádí.V pracovně byli další lidé odění v bílé pláště, někteří měli i roušky a někteří dokonce jakési žluté obleky s kyslíkem na zádech.

Vzadu byla místnost zavřená velkými ocelovými dveřmi,místo stěny bylo veliké okno, kterým bylo vidět dovnitř. Seděli tam čtyři osoby, každá v jednom rohu a bylo vidět, že si povídají. Očividně měli o zábavu postaráno. Martin se zastavil a díval se na ně.
" Pane Martine?", zeptal se David, jeho chování ho udivilo, nikdy se na ně tahle nedíval.

" Víš, Davide, oni jsou mými přáteli už nějakou dobu, pomáhají mi se všemi mými starostmi a hlavně mi pomáhají v boji proti podsvětí, které je sem na zem poslalo…"
" Ale..",skočil mu David do řeči, " pane Martine, přece nevíme jistě jak to s tím podsvětí je a jestli vůbec nějaké existuje…ano, znáte je dlouho a jsou vašimi přáteli…"
" Dost, Davide…jdeme, dejte mi tu látku, já sám jim ji dám…"
" Ano, vše je připraveno, stačí jen, aby jste jim to píchl do krku, ty další dávky, pokud to bude fungovat, budou dostávat do žil na rukou." David přešel ke stolu s připravenými injekcemi. Byly na bílém tácku, každá v ledu. Podal je Martinovi a poodešel k zamčeným dveřím. David dveře odemkl, otevřel je a ukázal dovnitř. Čtyři sedící se zvedli. Martin vešel dovnitř.
" Jak jistě už víte…podařilo se…"
" Ano, ano, pane Martine, my to víme, sem s tím, už bych to chtěl mít za sebou! Už se těšim, jak zase pudu na denní světlo a budu se pohybovat jako normální člověk, jako kdysi!", ozval se jeden z přísedících v místnosti radostným hlasem.
" Loco!", okřikl ho Martin, " nevím, jestli to bude takhle fungovat!"
" Dobře, dobře…tak se hned nerozčilujte…škodí to zdraví…", odpověděl mu jen z těch čtyř a dělal, že neexistuje.
" Takže je tu nějaké riziko, Martine?"
" Tepeshi, ano, je, určitě ano, sice je to vyzkoušené na vašich vzorcích krve, ale nevíme, co to udělá s vaším organismem, přece jenom…jste živoucí tvorové, jako já, jako ostatní lidé, jen jste si vybrali upíří život. Loco, Deriku,Tepeshi , Vistu…jste mými přáteli už dlouhá léta, byli jste i přáteli mého otce a dědy…nechci, aby se vám něco stalo…stačí už jen to, že každý den vystavujete své životy v boji proti podsvětí…"
" Martine, to je v pořádku, děláme to rádi, a hlavně to děláme pro lidi, aby se podsvětí nedostalo do světa lidí víc, než už je…"
" Jistě, Vistu, vím…ale já vám chci jen říci, že vy chcete být upíry, sami jste si to vybrali a tohle je jen taková zástěrka, aby naše síly nebyly ve dne oslabeny…chci tím říct, že vás do toho nenutím, volba je jen a jen na vás."
" Naše rozhodnutí už znáte, Martine, chceme to udělat, přeci jenom to nebude na věčnost.", usmála se Vistu a mrkla na Tepeshe. " a takhle můžeme chránit lidi ve svém okolí a stejné věkové kategorii."
" Hehe, Vistu už se těší, až se dostane na střední a bude okukovat středoškoláky, co, Vistu?", optal se Loco s úsměvem na rtech. " nemám pravdu?"
" Loco, to je vážná věc, můžeš si alespoň jednou z vážných věcí nedělat legraci?", vyjela na něj Vistu. Locovo chování jí někdy hodně vadilo.
" No tak, vy dva, vždycky slyším jen vás. Nemůžete být chvíli s pohodě?"
" Ale, Deriku, ty stařešino…"
" Loco, to neznamená, že když jsem se upírem nestal ve dvaceti, ale ve čtyřiceti pěti, že jsem nějaký stařešina!"
" Sorry, sorry…"
Martin a Tepesh se bavili. Tyhle rozhovory jim připadaly strašně směšné.
" No, teda dobrá, už jsme se pobavili, tak přejdeme k věci." Martin položil na stoleček uprostřed místnosti tácek s injekcemi a jednu si vzal. " Tak, kdo půjde na řadu jako první?", zeptal se čtveřice.
" Já, já, já!" , ozval se Loco a rychlostí blesku přiskočil k Martinovi.
" Tak si dej ty vlasy někam do paďous, ať se mi tam nepletou." Loco si odhrnul vlasy a Martin sundal z jehly víčko. " Nevím, jestli to bude bolet."
" To je dobrý, dyť nás nic nebolí."
" Fajn." Martin nahmatal Locovy žílu na krku a zabodl do ní jehlu. Loco se neozval, takže to vypadalo, že ho nic nebolí. Vpravil do něj onu látku. Takhle to udělal postupně všem čtyřem. Za oknem stál David a několik lidí a pozorovali celou situaci.
" Tak jak vám je?", zeptal se Martin.
" No, zatím nijak, tak normálně.", opověděli a nadále čekali, co se bude dít.
Loco se najednou zhroutil na zem.
" Loco, Loco!", křičeli všichni a snažili se mu nějak pomoct, v dalších dvou minutách na tom byli ti zbylí tři stejně.
Martin začal bušit na sklo. " Davide! Davide!", křičel ze všech sil. Mladý muž v bílém plášti sledoval situaci už od začátku. " Martine! Chytněte jednoho a držte ho pevně!", Martin se chopil Loca, kterého měl hned u sebe. Spolu s Davidem tam přispěchali další muži v bílých pláštích. " Musíte je držet pevně! Vy, dělejte! Hlavně Tepeshe! Mají nervový záchvat, tělo se brání proti viru. Tohohle jsem se obával."
" A proč si mi to neřekl?!", okřikl ho Martin.
" Nevěděl jsem to jistě a tak velký záchvat jsem vůbec nečekal! Myslel jsem, že to bude nanejvýš nervové škubnutí…"
" Dost!", křikl Martin. "Co je s Tepeshem?!"
" Jeho upíří krev se brání víc, než krev ostatních!"
Situace se nezlepšila. Všichni leželi na zemi v objetí lidí, kteří se snažili jejich nervové záchvaty držet na uzdě. Těla se jim chvěla. Ani jeden však necítil bolest, zatím se jim vir nedostal k epicentru, k srdci.
Tepeshovo tělo s virem obstojně bojovalo, ale i to se nakonec po dlouhé námaze vzdalo a nechalo viru volný průběh.
Vir jim proudil žilami, až se dostal k srdci. Všichni tři dostávali postupně obrovskou bolest v oblasti hrudníku. Vistu bolestí vykřikla. To bylo poprvé, co ji Martin slyšel křičet bolestí.
Zanedlouho začalo srdce pumpovat nakaženou krev do všech částí těla a tělo si na něj zvyklo.
Nervové záchvaty přestaly. Těla se jim přestala chvět. Všem bylo najednou dobře.
Vistu se rychlostí blesku vymanila z objetí jednoho z doktorů. Nesnesla, když jí někdo pomáhal. V takových chvílích si myslela, že je to jen člověk, jako kdysi, co nic nezmůže a potřebuje pomoc, aby se nezhroutil.
Loco a Derik také vstali. Tepesh také.
" Jak se cítíte?", optal se David.
" Abych pravdu řekl, žádnou změnu necítím", ozval se jako první Loco, ostatní jen kývali na souhlas. Jediný Derik ne.
" Deriku?"
" Já, víte, Davide, cítím se tak nějak divně…"
" Divně? Můžete mi to upřesnit?"
" Připadá mi, jako kdybych v sobě měl až moc krve, jako kdybych měl napumpované žíly krví a měly by každou chvíli prasknout…."
" Změřím vám tlak a udělám CT, pojďte semnou."
Derik s Davidem odešli. Odešli i ostatní doktoři.
" Opravdu se cítíte dobře?", zeptal se ještě pro jistotu Martin. Všichni souhlasně přikývli.
" Tak a co bude teď?", zeptala se nedočkavá Vistu.
" Teď vám musí udělat nějaké testy a pak se uvidí. Takže já vás teď opustím, mám ještě spoustu práce, chtěl jsem tu být s vámi a teď, když vidím, že je vše v pořádku…", odešel.
Na chodbě potkal Davida, který se vracel.
" Až budete mít ty testy hotové, tak mi dejte vědět, chci vědět všecko, zdary i nezdary."
" Jistě pane Martine a chcete se nějakého testu zúčastnit?"
" Ne, zatím ne, mám spoustu práce…"
" Je všecko v pořádku?"
" Ne není…", vzdychl si : " psali mi z Vatikánu…nějací lidé hledají bránu do pekel a žíznivý upíři se nám množí neskonale rychle…potřebuji, aby nám tento projekt vyšel, jinak jsme značně oslabeni…a jak je na tom Derik?"
" Děláme mu teď nějaké testy a CT žil, pak se uvidí."
Martin kývl a šel. Cestou do pracovny přemýšlel nad danou situací. Na nic však nepřišel. V pracovně se posadil do svého křesla a díval se na otevřený dopis z Vatikánu. Máchl po měn rukou a shodil ho ze stolu na zem.
" Jak pošetilé…kdo chce pátrat po bráně do pekla? Copak lidi na tomhle světě nic jiného nezajímá? Peklo, démoni…andělé…kdyby znali pravou podstatu, nepokoušeli by se o to…"
Martin zmožen velkou únavou usnul. Hodiny běžely. Někdo zaklepal na dveře. Martin se leknutím vzbudil. Byl zpocený. Zdál se mu děsivý sen o bráně pekelné a o těch, kdo ji hledají.
" Dále."
" To jsem já, pane Martine….udělali jsme všechny testy, co jsme chtěli. Představte si! Jejich kůže nereaguje na denní světlo! Jsou opravdu jako lidé! Jejich krev se také tak chová. Jediný Tepesh si zanechal své upíří schopnosti plně funkční a ostatním se jen nepatrně zmenšily a co se týče výdrže na světle, tak to test ještě probíhá, zatím drží deset hodin a všichni se cítí dobře. Derik je také v pořádku, nic jsme mu nezjistili, sledovali jsem jeho životní funkce a stále je sledujeme, zatím jsou v pořádku a on sám říkal, že se cítí už mnohem lépe. Do konce našeho denního testu nám zbývají ještě tři hodiny, pak slunce zapadne úplně a test se přeruší na zítřek a zítra jim zkusíme látku znovu píchnout, už s prvními ranními paprsky a…"
" Děkuji, Davide, stačí, vidím, že je vše v pořádku…"
" Pane? Jste v pořádku?"
" Ano…jsem, teď mě prosím nech…" Martin se vpotácel do křesla.
" Pane Martine!", David okamžitě zavolal personál na chodbě, aby zavolali jeho zdravotní tým s nosítky do pracovny. David přiběhl k Martinovi a změřil mu puls.
" Martine, jste přetažený, pořád vám říkám, aby jste tolik nepracoval!nedělá vám to dobře! Víte, jak na tom jste zdravotně a teď do toho všechny ty problémy ohledně Vatikánu…"
Davidův zdravotní tým dorazil a dal ho na nosítka. Martin se nemohl ani pohnout, tak nemohl ani protestovat.
" Odneste ho do jednolůžkového pokoje, musím se na něj pořádně podívat a prosím, zavolejte mi k němu Tepeshe, hlavně neříkejte těm třem, co se stalo, jasné?"
" Jistě pane, však my víme."
Zdravotní tým položil Martina na lůžko. David si gestem vyžádal, aby ostatní odešli. Někdo zaklepal. Byl to Tepesh, vysoký upír s dlouhými bílými vlasy.
" Ano, pojď dále."
" Co se Martinovi stalo? Zase byl příliš unaven?"
" Ano…zase je přepracovaný, teď jsem mu dal injekci na spaní a dám ho na přístroje…víte, Tepeshi, tohle je tento měsíc už po třetí…"
" Po třetí?! Jak to , že o tom nic nevím?"
" Martin si nepřál, aby jste se zbytečně strachoval…"
" Strachoval? Vidím, že on o strachu nemá ani ponětí, když nám dělá tohle."
" Mám na vás prosbu…"
" Jakou?"
" Prosím, vy znáte Martina od jeho narození…já jsem koneckonců jen jeho doktor…musíte ho nějak donutit, aby se tolik nepřepínal…"
" Martin mi připomíná jeho otce a dědečka…dělali to samé a pak…pak už neměli čas…", Tepesh si povzdechl.
" Právě proto, Martin trpí špatnou obranyschopností, má to v rodině, ale u něj se to projevuje strašně brzo a nemá ani potomky, mám strach, že to už dlouho nevydrží, jeho testy, které jsem dělal zhruba před týdnem jsou daleko horší, než ty předtím a bojím se, že tyhle dopadnou ještě hůř, snažím se mu dávat různé léky na posilnění, ale jeho tělo je už tak dobře nepřímá."
" Ale je ještě mladý, jak vy lidi říkáte."
" Ano, Tepeshi, je mladý, ale tím hůř. Prosím vás ještě jednou, nějak mu dejte najevo, že by se neměl tolik přepínat…a teď jděte dokončit ten test, sice už je to prakticky na nic, je přerušen, ale jen aby to ostatním nebylo nějak podezřelé."
Tepesh odešel a David dál pozoroval Martina.
Martin se brzo k ránu probudil. Venku byla ještě tma. Posadil se a chtěl jít k oknu, ale jeho únava ho donutila si opět lehnout. Někdo se vynořil ze stínu rohu.
" Kdo tam je?", zeptal se a díval se směrem, kde uviděl pohyb.
" To jsem já…". Zazněl mu za zády tichý, ale hrůzu nahánějící Tepeshův hlas.
" Tepeshi…vylekal si mně."
" Omlouvám se , to jsem neměl v úmyslu."
" Já…co tu dělám? Nepamatuji se, že bych…"
" Byl jsi zase slabý, Martine…měl byste na sebe dávat větší pozor…začínáte mi připomínat vašeho otce a dědečka…ale ti nebyli v tak raném věku…"
" Ano, Tepeshi…také už mne to napadlo, ale teď nemůžu polevit! Přišel mi dopis z Vatikánu, někdo se snaží najít bránu pekelnou a zjistili, že počet krvežíznivých upírů rapidně stoupl, máme co dělat, abychom ztenčili jejich řady…"
" Kdo by chtěl najít bránu pekelnou? Ti lidi už nevědí, co by dělali…Martine, nech to na nás, dnes ještě doděláme ten test a pak se vydáme do ulic pro nějaké informace, my to zvládneme a ty si můžeš mezitím odpočinout a to pořádně, co jsem slyšel od Davida o tvém minulém testu, tak se ti zhoršil. A teď si jdi lehnout, nechci tě dnes vidět pryč z tohohle pokoje!", oznámil mu tvrdým tónem Tepesh a zmizel. Martin ulehl do postele a snažil se znovu usnout.
Druhý den probíhal se spokojeností všech, Martin ležel celý den v posteli a začal se cítit lépe. David a upíři pokračovali ve svém testu, který jim vycházel náramně dobře. Zjistili, že průměrná doba pobytu nakažených upíru lidským virem na slunci je 14 hodin, takže to úplně stačí na strávení celého dne " v terénu".
Všichni z toho měli velikou radost a Martin chtěl jít dokonce připravovat plány.
" Ne, Martine, myslím, že už u tebe pracujeme dlouho a takovéhle stavy pohotovosti už jsme párkrát zažili, takže si sami určíme, kam a jak a s kým půjdeme, takže ty tu dál odpočívej, budeme ti dávat hlášení, vždycky k tobě někdo zajde a řekne ti, jak se akce vyvíjí a žádné odmlouvání!", dupnul si opět Tepesh.
" Dobře, zůstanu tu ještě, ale musím vám říct, na jaké místo kdo musí jít, protože to jaksi nevíte…takže, Loco a Derik půjdou každý na opačný konec prahy, ty Loco budeš pátrat na východě, všecko prohledáš, ještě ti na mapě ukážu kde. Ty, Deriku půjdeš na západ, a to samé, všechno nápadné prozkoumat. Vistu, ty se odebereš do jedné výtvarnické školy, chodí tam pár lidí, co zná velkou škálu dalších lidí, kteří mají co dočinění s různými stranami společnosti. A ty Tepeshi na ní budeš dohlížet…"
" Cože?! Dohlížet na mě? A proč?"
" Protože!tady dávám rozkazy já a ty je budeš jen přijímat!"
" Martine, prosím tě, nehádejte se, teď na tom nejsi tak dobře, aby si jí to mohl vysvětlit."
" Dobrá tedy, všichni máte rozkazy, jděte za velitelem ať vám dodá mapy a já vám ukážu váš rajon a pak můžete začít."
Všichni čtyři odešli z nemocničního pokoje.
" Jakej to má význam mě posílat tam s tebou? Já Martina nechápu, copak si myslí, že bych to nezvládla?"
" Právě, že ti věří, proto tě posílá do epicentra dění a já ti mám být na blízku, kdyby si objevila nějaké patřičné důkazy…"
" A proč mi to rovnou neřekl? Nemusela jsem kvůli tomu tak vyšilovat…."
" Tady vidíš, že nic nemáš tak řešit a plnit rozkazy bez odmlouvání…"
" Dobře, pro příště si to bude pamatovat."
" A navíc má vůči tobě ochranitelské myšlení, jsi slečna a navíc, kdyby si byla člověk, tak jsi teprve na střední škole, tak se mu nediv, má tě za křehkou dívku.", Tepesh měl pravdu, ale zároveň věděl, že ji tímhle trošku naštve.
" TS! Za křehkou dívku! Proto jsem se stala upírem, aby mě okolí nebralo za křehkou dívku a abych všecko zvládla sama bez cizí pomoci…"
" Ano, může to tak být, ale v jádru jsi stále ta samá křehká dívka, co jsi bývala, jen si to musíš přiznat, všichni občas potřebují pomoc od těch druhých." Vistu věděla, že má pravdu, ale před ním to nechtěla přiznat. Tepesh byl pro ní někdo a nechtěla před ním ukázat jakoukoliv slabost.
Martin všem ukázal jejich region, kde mají pátrat. Loco byl svým místem nadšen.
" Skvělý! Okouknu zdejší hospody a diskotéky a možná, že se i seznámím s …" nestačil to doříct a Martin mu do toho skočil : " S nikým se seznamovat nebudeš! Máš za úkol pátrat a ne seznamovat!"
" Jasně, šéfe, ale tak, abych měl nějaké zdroje…", Martin se na něj podíval zlým pohledem a Loco vytušil, že bude lepší mu příště nic neříkat a jednat.
" A teď jděte, všichni…a hodně štěstí, doufám, že se vám povede dobře."
Odešli z nemocničního pokoje.
" Hele, nechtěl jsem se ptát mladého pána, ale..."
" Deriku, myslím, že vím, na co ses ho nechtěl zeptat a ujišťuji tě, že by o tom ani nemluvil…", odpověděl mu Tepesh a Derik vytušil, že když mu to ani Tepesh neřekl, proč je Martin v nemocničním oddělení, nemá cenu se na to nadále ptát.
Jelikož bylo už docela k poledni, musel každý cestovat jako obyčejný člověk, městskou hromadnou dopravou. K tomu měl samozřejmě Loco jako vždycky nějaké průpovídky.
" Pitomej den! Sakra! Kdybychom tak mohli nenápadně cestovat jako vždycky, prostě běžet nebo by nás tady nejstarší mohl někam přenést a bylo by to…", načež se mu dostalo odpovědi od Derika.
" Víš, chlapče, ten nejstarší, jak ho tady nazýváš tě může kdykoliv zabít jakoby nic a navíc by jsi k němu měl mít respekt a neříkat takovéhle věci…"
" Myslím, že nemá cenu o tom hovořit, Deriku, myslím, že všichni známe Loca už nějaký ten pátek a víme, co od něj můžeme čekat, tohle mi u něj přijde jako normální reakce. Loco, možná, že kdybych tě tak dlouho neznal, prohnal bych tvým mladým srdcem kůl, který bych předtím sám vyrobil a věř, že bych to udělal jen v dobrém slova smyslu, protože tímto tempem dlouho nepřežiješ, až se začneš chovat jako upír, tím myslím, až přestaneš myslet jako nějaký puberťák, tak si s tebou i rád půjdu vypít pár litrů krve, zatím to nemám za potřebí."
Loca to dosti překvapilo, ale raději se dál nevyptával. Měl Tepeshe jako svůj vzor, ale zase nechtěl svá nejlepší léta strávit nějakými chytrými řečičkami a chtěl si to co nejdýl užít. Přece jenom bude sice vypadat stále na dvacet, ale postupem času se jeho myšlení bude měnit.
" Tady vás s Vistu opustíme, jeďte každý kam potřebujete a přeji hodně štěstí a snad máte s sebou tu látku, kdyby se něco dělo tak jsem na vysílačce a nezapomeňte se po dvou hodinách hlásit, ať vím, kde jste a co děláte."
Tepesh s Vistu se oddělili od těch dvou.
" V té škole je už vše vyřízeno, půjdeš do ředitelny, tam povíš, kdo jsi, budeš vystupovat pod jménem Klára Kapská, nastupuješ do prvního ročníku, asi dostaneš přednášku o zameškání učiva, ale to nech být, jako upír se tím nemusíš zabývat, vždycky se to nějak zvládne a pak, až tě zavede do nové třídy, chovej se jako normální žákyně a snaž se bavit s lidmi a pozoruj je, jak se chovají, jak tráví přestávku, o čem se baví, normální vyšetřovací postup znáš. Já budu vždy na blízku, vlastně budu stále s tebou, jen mne nebude vidět."
" Ano, dle rozkazu."
" A ještě jedna věc…tvé upíří schopnosti…"
" Budu se snažit je držet."
" Přesně tak. A ještě jedna věc, tři hodiny před koncem vyučování se budu potulovat po škole a shánět nějaké informace, kdyby se něco dělo, použijte vysílačku. Teď jděte…Kláro." Vistu kývla hlavou. Tepesh zmizel. Ve škole probíhalo vše podle plánu. Když vešla do třídy, jediné místo bylo vedle jedné z děvčat, vypadala v celku nenápadně a když si vedle ní Vistu sedala, cítila krev.
Jelikož přišla skoro na konec vyučování, moc se toho o běhu školy nedozvěděla. Hned jak zazvonilo, všichni k ní chodili a představovali se. Dívka, vedle které seděla se jmenuje Michaela. Tyhle dvě spolu šly na chodbu a povídali si. Vistu si pachu krve zatím moc nevšímala. Čas jí uběhl velice rychle. Poznala třicet nových lidí a o každém si udělala obrázek. Nikdo se jí zatím nezdál nějak podezřelý. Když však šla po chodbě, všimla si mikiny jednoho kluka, jmenoval se Honza. Měl ji černou a vzadu na zádech měl nakreslenou lebku s křížem v pozadí s plameny. Bylo vidět, že je to jeho vlastní tvorba. Zastavila ho.
" Hej! Honzo!", křikla na něj. Otočil se a pak nahodil divný obličej a znova se obrátil a šel dál.
" chtěla jsem se tě zeptat na tu mikinu, teda, na ten obrázek, to jsi si kreslil sám nebo někdo jiný?"
" Sám.", řekl jí poněkud otráveně a ani se na ni nepodíval.
" A co to znamená?", Vistu moc dobře věděla, že je to znak pána, který jí pustil z pekla, Setta.
" To není nic pro malý holky, jako jsi ty."
" Malá holka? Promiň, ale pokud vím, jsem stejně stará jako ty a malá už nejsem."
" Dobře, tak to není pro holky tvého ražení, stačí? A teď mě nech, pospíchám."Oba byli už venku. Tepesh všechno slyšel.
" Nemyslíš, že je v zájmu slušného chování dámě odpovědět?", Honza se otočil, ale neodpověděl.
" Dobrá tedy, příště…", oznámil mu Tepesh a nechal ho jít. Vistu se na něj nevěřícně koukala.
" Proč si se do toho plet? Zvládla bych to sama!", na ostatních žácích bylo vidět, že jsou zjevem Tepeshe vyjeveni. Začali si hned říkat, co je to za člověka a hlavně si začali spojovat jeho a Vistu, v jakém jsou vzájemném vztahu.
Tepesh z legrace chytil Vistu kolem pasu. Vistu se na něj dívala vážným pohledem, takhle blízko něho ještě nikdy nebyla. Přitiskl ji na svůj bok a zašeptal jí do ucha: " Být zas na slunci je tak krásné, cítím se jako člověk. Všechny ty lidské pohledy…", zasněně se díval na nebe a na stromy kolem sebe.
" Tepeshi…"
" Kochej se se mnou, užívej si krásu okamžiku, kdy tu můžeš být, nikdy nevíš, kdy je to naposled…", políbil ji na tvář.
" Co to děláš?", odtrhla se od něj. Měla z něj strach. Konečně mu začala věřit, ale teď nevěděla, co si o jeho chování má myslet.
" Bojíš se mě…vím to…cítím to z tvé krve…stále mi moc nevěříš, nevíš, jestli máš…"
" Nebojím se tě…"
" Nechceš si to přiznat, Vistu…nevím, jak ti mám ukázat, že mě můžeš věřit, že tvá tajemství jsou zároveň i má a jsou u mne uzavřena…."
" Má tajemství…já…"
" Vistu…všimla sis snad, že lidem vidím do jejich myšlenek…"
" Jak si mohl…"
" Musím…musím vás hlídat, nechci, aby se k Martinovi dostali špatní lidé…či někdo jiný."
Vistu na něj nevěřícně koukala.
" Nemusíš mít strach…vždycky mu jen povím, co jste zač, o vašich snech, nočních můrách nic neví."
Vistu neodpovídala, mlčela. To, čím si byla zatím jistá je pryč. Všechna její důvěra byla ta tam.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama