Trnitý keř

5. března 2010 v 14:25 | Ini |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
Byla noc. Pršelo. Déšť se spouštěl z oblohy velice prudce. Ve světlech pouličních lamp bylo vidět jak moc. Vítr ku podivu nefoukal. Na obloze nesvítila ani hvězdička. Kapky deště bubnovaly do listů ořechu, který stál před jedním klidným, starším domem. Okny zimní zahrady na něj bylo krásně vidět a ne jen na něj,ale i na keře růží, které rostly kolem něj, každá asi tak pět metrů, takže to vypadalo, že ten ořech stojí uprostřed kruhu. Ty růže tu rostly úmyslně. Někdo je tam chtěl mít a sám, svýma rukama je vysázel. Ten někdo se díval právě z okna a kochal se. Pohled na trnité keře mu dělal dobře. Miloval je, byl s nimi spojen. Dodávaly mu sílu, ale jen na chvilku, pak ji musel čerpat někde jinde…



Imeji byla normální, průměrné děvče, které žilo kousek od Osaky, tam, kde ještě civilizace tolik nedosáhla, jako ve větších městech. Ráda se kochala přírodou a zvířaty, která v ní žila. Všechny květiny, které zde rostly rozeznala po vůní i po tom, jak vypadaly. Její babička ji to vše naučila ještě před tím, než zemřela. Ze všeho nejvíce měla ráda růže. Byly tak krásné, jemné a přitom tak ostré a nebezpečné. Tahle kombinace se jí líbila. Připomínala ji samu sebe. Je to totiž jemná a citlivá dívka, ale když přijde na věc, dokáže býti stejně pichlavá, přesně tak, jako krásné růže.
Už dlouhou dobu po celém Japonsku kolovaly zprávy, že lidé, v okolí Osaky se nacházejí mrtví, bez krve, bez jakéhokoliv vitaminu a bez kostní dřeně. Všechny živiny, jakoby jim z těla zmizely. Všichni byli vystrašení, ale dál vedli své životy.
Sousedé mezi sebou klábosili o tom, co se kde děje a nenovější drby předávali dál. Lidé chodili do svých zaměstnání a děti jezdily do svých škol a věnovaly se studiu. I Imeji jela právě do školy se svými třemi kamarádkami. Seděly v autobuse a krátily si dlouhou cestu povídáním. Toji právě děvčatům vykládala, co se dozvěděla ohledně záhadných úmrtí.
"Včera jsem poslouchala svoji babičku, jak si povídá s naší sousedkou. Ta jí povídala, že její syn pracuje u policie a dělá na těhlech záhadných úmrtí. Prý je to asi nějaký psychopat, co si hraje na upíra… myslím, že by ho měli chytit a zavřít do blázince." Toji se dívala z okna a čekala, co jí na to její kamarádky odpoví. Žádná nic neříkala.Všechny byly vystrašené a teď ještě více, po tom, co jim právě Toji řekla.
Mean si jen odfrkla a odsedla si od nich. Dnešní ráno bylo velice divné. Jen Moi jí odpověděla.
"To jsou jen sousedské řeči. Četla jsem o tom spoustu článků v novinách a po té krvi a ostatním nebyly žádné památky, nemyslím, že to byl nějaká psychopat, tomu by bylo asi jedno, jestli okolo udělá nepořádek nebo ne. Toto je velice precizní práce, ten kdo to dělá musí být profesionál, doktor nebo někdo, kdo se orientuje v lidském těle." Debata se přenesla zas o kousek dál a děvčata konečně vyvolala konverzaci, ke které se připojily skoro všechny - jediná Imeji ne. Bála se a nechtěla se bát ještě víc. Raději si vzala mobilní telefon a poslouchala své oblíbené písničky.

V půl čtvrté jim běžně končila škola. Imeji domu vždy dorazila kolem páté hodiny, protože odpoledne nejezdila autobusem, ale chodila pěšky, skrze les, kam vždy chodívala s babičkou, když ji vyzvedávala ze školy. To byla Imeji ještě malá, ale chodit tou cestou se jí velice líbilo, a tak v tom pokračovala nadále. I teď, co je na střední škole se ráda prošla. Kochala se přírodou a sem tam utrhla nějakou květinu a dala si ji do kapsy u saka své školní uniformy.
Každý den, co tu chodila se nic nedělo, nic zvláštního. Dokonce ani nikoho nepotkávala a když už potkala, tak to byl někdo známý, se kterým se jen pozdravila a šla dál. Dnešní odpoledne bylo zvláštní. Cítila se divně, jakoby se něco mělo stát. Něco hodně špatného. Zrychlila tempo. Bála se, aby se doma něco nestalo. Šla sama nikde nikdo a přes to slyšela kroky ještě někoho jiného, Zastavila se. Bylo slyšet praskání větviček a šourání. Naslouchala dalších pár vteřin. Ustalo to.
Imeji se rozhlížela po okolí, jestli někoho neuvidí. Neviděla nic jiného než stromy a keře. Šla dál, tišeji, aby naslouchala okolí. Po pár metrech uslyšela kdesi vpravo výkřik. Otočila se. Chvěla se po celém těle. Teď už se hodně bála. Její zvědavost však byla větší. Šla tam, odkud křik slyšela.
Nemusela jít daleko. Hned za kopcem uviděla pohyb. Dva lidé. Dívala se pozorněji. Byla tam žena a asi nějaký muž. Měl na sobě černý kabát. Jeho oči! Imeji si musela zakrýt ústa, aby nevykřikla. Schovala se strom a tiše je pozorovala.
Z jeho očích vycházelo světlo. Namodralé světlo. Díval se na ženu, kterou držel blízko svého těla. Držel ji za paže. Žena se ani nehnula. Jakoby strachem ztuhla. Její pohled byl najednou prázdný. Z očí jí začaly téct krvavé slzy. Imeji zavřela oči, aby tu hrůzu dále neviděla. Něco ji však přimělo, aby oči znovu otevřela. Čekal ji ještě větší šok.
Něco se mezi těma dvěma pohybovalo. Jako nějaké šlahouny, co zarůstají…co zarůstají zpátky do těla toho muže! Z krku se jí vydral výkřik. Doufala, že to neslyšel, ale otočil se. Oči mu přestaly zářit a dívaly se na ni. Chvíli mu pohled opětovala, ale pak jí došla celá situace a začala utíkat. Jeho oči měla stále před sebou. Tak krásné, smutné a přesto nebezpečné.
Chvíli slyšela šramot, který přestala raději vnímat. Strach ji hnal stále dopředu. Viděla první domy z vesnice a cítila se bezpečněji. Zpomalila až do chůze. Konečně dorazila domů. Bylo půl šesté.
Rodiče ještě nepřišli z práce. Imeji všude zamkla, zavřela okna a běžela do svého pokoje v prvním patře. Zapálila svíčku u oltáře s babiččinou fotografií, lehla si na postel a zírala do stropu. Nevěděla, co má dělat. Jestli to, co viděla nahlásit policii nebo raději nikomu nic neříkat. Její myšlenky začaly ubíhat k tomu muži.
V její hlavě se jí míhala jeho tvář s krásnýma očima. Mohlo mu být míň jak dvacet pět. Nevěděla to přesně.

Usnula. Ani to nepostřehla. V mysli byla stále u něj. Bála se ho, byl to přece ten vrah, ale na druhou stranu ji něčím přitahoval. Vzbudil ji křik její matky.
"Imeji!!Jsi tu?!Imeji!" Vstala z postele, otevřela dveře a ohlásila se.
"Ano,mami, jsem tu." Její myšlenky se ho konečně zbavily. Běžela dolů k matce.
"Ahoj, jak bylo v práci?"
"Jako v práci, holčičko." Usmála se. Říkala to vždycky a objala dceru.
"Tatínek ještě není doma?"
"Nevím, byla jsem v pokoji a nikoho neslyšela…spala jsem."
"Spala?Ty?Co se stalo?Měla jsi náročný den?"
"No, vlastně neměla, ale tak, přišel na mne spánek."
"Máš něco do školy nebo mi tu pomůžeš s večeří?"
"Pomůžu ti, na víkend jsem nic nedostali."

Na vesnici pomalu padala tma. Imeji seděla u okna na půdě, tam měla svůj dalekohled a když vyšly hvězdy, dívala se na ně a zakreslovala na papír. Tohle ji bavilo. Měla hodně knížek o hvězdách a porovnávala své hvězdné mapy a těmi na obrázcích. Trvalo ji dlouho, než objevila svůj systém zakreslování.
Konečně. První hvězdy se vyhouply na oblohu. Imeji se podívala na první hvězdy. Ty už zakreslené měla, proto sjela objektivem níž a dívala se do lesa a na vzdálené domy.
V lese zahlédla podivné světlo. Hýbalo se. Mířilo k vesnici. Nikdy dříve ho tam neviděla. Objekt si přiblížila. Bohužel tma ji zabránila více rozeznat, co se to v lese pohybuje. Nevzdávala to a stále zaostřovala a snažila se zjistit, co to v lese teď svítí.
Konečně. Světlo dorazilo na mýtinku, kde nejsou stromy a tak viděla vše, co vidět chtěla. Kočár, byl to kočár, co se teď večer proháněl po lese. Byl černý, to kočáry bývají, ale na tomhle kočáru bylo něco, co ostatní kočáry nemají a co jen tak někde neuvidíte. Růže. Byly na střeše, na sedadle kočího, kde seděla nějaká postava, i okolo oken, spíš to vypadalo, že celý kočár je jimi obrostlý. Ztratil se. Zajel zpátky do lesa. Imeji se odtáhla od svého dalekohledu a koukala na měsíc. Přemýšlela o tom, co právě teď viděla.

19.10. 2006

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama