Smrt na jedné stránce

3. července 2010 v 23:59 | Inik |  © Příběhy, povídky, co nikdy neskončí
Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce…čas ubíhal najednou nějak rychle. Rychleji, než se dalo předpokládat. Jak dlouho tu asi sedím? Déšť bubnoval do střechy domu.. V dálce byly vidět blesky. Slyšíš?

Byl slyšet hrom. Další blesk. Jak je asi ta bouřka daleko? 1,2, 3, 4, 5…zahřmělo. Šedivé mraky propustily světlo blesku. Tentokrát žádný hrom nepřišel. Kde jen se toulá? Déšť zesílil. Možná se raději půjdu schovat domů. Někdo je vzadu na verandě. Kdo tam je? Nikdo se neozýval. Kroky. Klap klap klap. Někdo tam vážně je. Zafouká vítr. Vítr proletí křovím. Listy šustí. Ohlédne se. Panika. Strach. Kdo tam je…schovám se, ale kde. Nemůžu, třeba mě chce jen postrašit. Proč. Ví, že se bojím. Půjdu pryč. Do domu nesmím. Slyším tlukot svého srdce. Nohou lehce došlápnu na trávník před domem. Snad mě neslyšel. Mám se připlížit zezadu a postrašit ho? Déšť, proč jen prší, trávník je celý promáčený. Proč jen jsme nedali udělat cestičky z kamene. Sakra. Bahno. Tady se trávník moc nechytl, nevadí. Snad si ráno vzpomenu. Semínka trávy jsou ještě v kůlně. Je mi zima. Proč jen tu chodím na dešti, proč jsem nezůstala doma, hezky u krbu. Blesk ozářil oblohu. Hned po něm přišel hrom. Mráz mi přejel po zádech. Koukám se nahoru na oblohu. Je celá modro šedivá. Mraky plné vody, která se co nevidět dostane na zem. Chce mě vystrašit? Proč je tedy tak hlučný? Z verandy se ozval zvuk padajícího květináče. To snad ne. Chci křičet, ale nemůžu. Z hrdla mi nevychází ani hláska. Co se to stalo s mým hlasem? Po tváři mi stékají krůpěje vody z deště. Boty mám špinavé od bláta a oblečení promočené na kost. Stále vydatně prší. Ticho. Nic neslyším, až na šumění deště. Stojím a koukám kolem sebe. Nesnažím se už ani mluvit. Další blesk osvětlil oblohu. Koukám se nahoru. Ztuhnu. Po krku mi přejelo hladké ostří. Cítím, jak mi projíždí kůží. Do pusy se mi nahrne krev. Je všude. Déšť teď ředí mou krev. Dusím se vlastní krví. Chci se nadechnout, ale už nemůžu. Chytám se za krk a snažím se krvácení zastavit. Chabý pokus. Reflex. Už teď jsem vlastně mrtvá. Nic mě nebolí. Podlomí se mi nohy. Za okamžik už ležím na zablácené trávě. Moje vytřeštěné oči teď koukají na tmavomodré mraky. Oblečení mám zakrvácené. Krev pomalu stéká na trávník a začíná se vpíjet do půdy už tak nasáklé vodou. Do očí mi padá déšť. Nevadí mi to. Ležím a už vůbec nic necítím… 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama