Hvíždinec

25. července 2011 v 22:07 | Inik |  © Cestovník
V neděli jsme se vydali s pár lidmi na Hvíždinec. Je to vyhlídka nedaleko Dobřichovic. A když je to vyhlídka, tak logicky se jde stále do kopce ;)

Když jsme vybírali tento výlet, řekli jsme si, že chceme rozhodně kratší trasu. Předešlých 25km nám dalo parádně zabrat. Na Hvíždinec je to asi čtyři kilometry z Dobřichovic, pokud se neztratíte už někde na začátku.
Vlakem jsme jeli z Prahy v 10:45 a tentokrát jsme přišli v hojnějším počtu. Bylo nás 7 a 8 človíčka jsme měli vyzvednout právě v Dobřichovicích.
Šli jsme po modré mezi baráčky k lesu. Na neštěstí jsme se hned na začátku ztratili. Nebo se nám ztratila spíše značka? Kdo ví, prostě najednou značka nebyla, a tak se kluci ptali místních, kam že to máme jít. Poradili nám. Ťapali jsme stále do kopce. S Káťou, která byla ta osmá, jsme tam byly jediné holky. Šli jsme si klidným tempem, kdo by taky hnal do kopce - ano, páni kluci. Šli o pár desítek metrů hezky před námi.
Cesta do kopce byla docela strmá, ale dala se zvládnout. Ale, najednou jsme před námi viděli auto a pána u něj stojícího. Někde se stala chyba, protože mimo pána a auta tam byla i jeho paní a asi jejich chata. I ten nám poradil, kam máme jít. S Katkou jsme tomu moc nevěnovali pozornost, přece jen, kluci byli vepředu a my vzadu, tudíž jsme čekali, že oni poslouchají, když už se ptají. Všichni mu kývali, že ví, kam už jít. Když jsme sešli pár metrů dolů, byly jsme na onom rozcestí. Zastavili jsme se, a kluci se začali dohadovat, kterým směrem to máme jít dál. "Byla to ta první hned od něj nebo myslel už tu první dole?" Nakonec se shodli, že to byla ta první od něj. Tak jsme zahnuli. Po chvíli jsme dorazili opravdu k betonové cestě, jak jsme měli. A co jsme objevili...modrou značku.... museli jsme se u ní vyfotit. Cesta vedla dál nahoru a nahoru, vysokou trávou, blátem, potůčky vody na cestě, borůvkovníky a vším možným. Konečně jsme narazili na rozcestník, který nám ukazoval 0.3 km Hvíždinec. Huráááá. Těšila jsem se na výhled. První, co jsme po pár metrech viděli, byly kamenné schody. "Na tom blogu psali, že se jimi nemáme zmást, vyhlídka je ještě o kousek dál." Tak jsme šli dál a já hlásala, že se pak na těch schodech musíme vyfotit. Vyhlídka byla opravdu krásná. Já prostě žeru kameny, skály a skalnaté vyhlídky mezi stromy kamsi do dálky. Kluci s sebou měli i dalekohledy. "Tam psali, že máme vidět nejvyšší věž Karlštejna." Opravdu ji hledali a nakonec:"Támhle, jak je v lese ten žlutý kousek pole, je něco šedivého, to je asi ono, střechu to má fakt takhle", říkali ukazujíce špičatou stříšku rukama. Všichni jsme se zakoukali do onoho místa, nám bez dalekohledu, to připadalo jen jako šedivý kvádr, pokochali jsme se vyhlídkou a vytáhli svačiny. Když jsme dojedli, řekli jsme si, že půjdeme pěšky do Řevnic, je to asi jen 6km. Ještě jsme se vyfotili a vydali se na cestu.
Teď teprve začalo to pravé dobrodružství. Bahno, podmáčená tráva, jezírka místo cesty, borůvky, vůně hub, potůčky vody na cestě, které prostě někde začaly. Spoustu z nás mělo mokro v botách nebo zablácené kalhoty - já neměla ani jedno, protože jsem šla v kraťasech a sandálech. Měla jsem špinavé nohy, až jsem se styděla.
Po chvíli této úchvatné divočiny jsme narazili na další divočinu - museli jsme se prodírat zarostlou cestou, vyšlapanou kdesi mezi stromy, maliníky, ostružinami a vysokou trávou. Po této divočině jsme narazili na silnici, tu jsme přešli na druhou stranu a ona divočina znovu pokračovala.
V konečném důsledku jsme se objevili na kraji lesa u sportovního centra v Řevnicích. Stačilo sejít párset metrů z kopce a byli jsme na náměstí.
Sedli jsme si v hospůdce s tím, že si dáme kofolu nebo cokoliv na osvěžení, ale nakonec to vypadalo tak, že jsme šli spíše na pozdní oběd. Vzali jsme si jídelní lístky, a koukali se, co mají. K mému překvapení na meníčku chyběl smažák, na který jsem měla už hodně dlouho chuť a kdyby ho tam měli, tak si ho snad i objednám. Nakonec u nás u stolu převládala svíčková. Chtěli jsme si dát opečené brambory, ale číšník nám řekl, že jaksi nejsou, takže to vyhráli americké brambory. Jakmile jsme si objednali, přišla číšnice a vyměnila meníčka, za meníčka jiná. Musela jsem se do nich podívat. Byla samozřejmě jiná a i s tím smaženým sýrem. Kdybychom přišli o deset minut později, už bychom si vybírali z něčeho jiného. Po chvilce jsem začala mít chuť na něco teplého, a tak jsem si řekla o horkou čokoládu. Číšník mi opět na mou objednávku řekl - nemám. No nic, zelený čaj to jistí. Asi po hodince jsme šli pěšky do Dobřichovic. Nejdříve až k mostu v Řevnicích a dále podél řeky. Měli to tam suprově upravené, samé krásné domy, všude čisto. Dokonce jsme narazili i na Elvis Presley BLVD. Okolo nás projel i týpek na motorové koloběžce, která vydala hluku za motorku.
Tentokrát jsme vlak stihli akorát. Na nádraží jsme čekali jen pět minut a už nám jel vláček až do Prahy. Žádné zastávky.
Toť byl náš povedený výlet. Byl vážně super. I když jsem místy chodila po kotníky ve vodě, parádně jsem si to užila. Ostatní snad také :)
Příště se jde papat do Houmra....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 2:23 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama