Karlštejn, Dub Sedmi bratří, Velká Amerika, Mexiko,Malá Amerika, Bubovické vodopády

14. srpna 2011 v 9:22 | Inik |  © Cestovník
13.8.2011 byl jeden z dalších dnů, kdy jsme se vydali na poměrně krátký výlet, podle mapy, ale podle nohou a bolavého těla byl asi delší, než jsme si mysleli nebo než jsme chtěli.


Tentokrát nás bylo devět a zavítala k nám i Michalova sestřenka ze slovenska, Zuzka a přítel Lindy - Martin. Nasedli jsme na vlak v 10:15 a jeli jsme na Karlštejn. Zpáteční lístek pro jednu osobu stále 35 Kč, což mi přijde jako dobrá cena. Jeli jsme opět Sloníkem a já si maličko zanadávala, že jsem si neodskočila už na Hlavním nádraží za nějaký peníz a snažila se to vydržet až do vlaku. Ruce jsem neměla šanci si umýt - tekla rezavá voda s čímsi, připomnělo mi to vodu z rezavých barelů, kterou se maximálně zalívají květiny, a to když je rez usazaná na dně. Tahle rez tekla rovnou. I splachovadlo pořádně nefungovalo. Odešla jsem s tím, že jsem se snažila vysomrovat dezinfekci na ruce, ale bez výsledku. Na dalším záchodě, pro vozíčkáře, už naštěstí byla voda čirá a já si tak ruce mohla umýt.
Cesta na Karlštejn uběhla celkem rychle, ale nemohlo chybět Oslíkovo - už tam budem? Naše cesta vedla do kopce pod hradem, abychom to měli zajímavější. Cestou jsme míjeli spoustu obchůdků a jiných lákadel. Mít penízky s sebou, už mám snad novou kabelku.
Vyšli jsme až k bráně hradu, abychom šli zase dolů k Dubu Sedmi bratří. Příště půjdeme rovnou spodem...U Dubu nás čekal rozcestníček, tentokrát jsme šli na Mořinu - tam jsme si opět odpočinuli na klasickém místě a nadlábli se. Čekala nás cesta do kopce k Velké Americe. Šli jsme kolem kukuřice a moje teorie o tom, že krmná kukuřice se dá jíst, pokud k ní přijdete brzo, šla opět do háje. Nicméně, ještě před polem se nám po cestě objevila jáma, kterou jsme museli obejít. První půlka kopce byla za námi a mohlo se jít dál. Po pár minutách jsme byli konečně nahoře. Proč jen je Středočeský kraj tak kopcovitý... čekali jsme na dva opozdilce, kteří se nám sekli v půli kopce.
Konečně se nám naskytl pohled do prvního lomu. Snažila jsem se chodit na spoustu vyhlídek, zatímco ostatní se spíše snažili lom obejít. Nakonec jsme se všchni sešli na druhé staně oválu a kochali se krásně modrou vodou. Dole bylo pár jedinců, kteří se koupali. Ne, že by teplo nebylo, ale že by bylo až takové, abych se koupala, to zase ne. I když po dalších kilometrech z nás lilo, měli jsme od batohů propocená záda a snili jsme o bazéně. Na konci oválu Velké Ameriky mělo přijít na řadu Mexiko. Jenže, kde ho najít. Před námi se prostíral obrovský val z kamenů, tak jsme se šli nahoru podívat, co tam je. Opravdu tam bylo Mexiko.
Šli jsme zlevé strany, i když jsem veděla, že spíše pravá bude lepší. Dostali jsme se k pomníku, ze kterého bylo vidět značná část Mexika. Chtěla jsem vidět lépe, a tak jsem šla dolů na vyhlídku a fotila. Šli jsme tam tři, zbytku se dolů jít nechtělo, ale záhy jsem zjistila, že je dole žlutá značka, po které mame jít, takže dolu stejně museli. Obešli jsme Mexiko a jali se hledat Velkou Ameriku. Šli jsme podél louky, mezi stromy, po louce a Velká Amerika nikde, i když jsme viděli ukazatele, že máme k Americe docela blízko. Prošli jsme kousek skrz les a konečně ji našli.
Vím, že mi někdo říkal, že se k Velké Americe nedostal, protože ji nemohl najít. My ji našli a prošli jsme kolem ní. Žlutá značka opět zmizela, takže jsme si museli pomoct jinak. Nakonec jsme ale žlutou opět našli. Poučení ale je, že značku při rozcestích, kde byste ji opravdu potřebovali, nenajdete. Ale najde dvě po pár metrech na rovince.
Šli jsme značně z kopce, na cestě plné kamínků. Po takových cestách se mi jde docela špatně. Narazili jsme na červenou značku, která nás měla zavést k Bubovickým vodopádům - opět do kopce. Ale vodopády jsem chtěla vidět, tak jsem si říkala, že ty dva kilometry tam ještě zvládnu.
Cesta byla dlouhá, vedla lesem. Nejdříve byla do kopce, pak se šlo po rovince a pak z kopce. Když jsme šli z kopce, narazili jsme na první náznak vody. To jsou ty vodopády? Ne, říkala jsem, na fotkách to vypadalo jinak. Cesta vedla docela strmě z kopce a my se rozhodovali, jestli jít nebo ne. Cestou nás opustili tři výletníci, protože jednomu se udělalo špatně. Nakonec jsme se rozhodli, že dolů půjdeme a vodopády najdeme. Ještě, že jsem měla sandály - mohla jsem tak chodit klidně vodou a nemusela hledat jiná místa k přejití malého potůčku. Dole jsme viděli ukazatel, který nám říkal, že už jen 500 metrů. Nevím, jestli to bylo opravdu 500 metrů.
V lese se nám naskytl docela hezký pohled na první vodopád. Schody, které kolem něj vedli nahoru nás ujišťovali, že jedním vodopádem to nekončí. A opravdu nekončilo, za ním byli ještě další tři. Mně se vodopády moc líbili, fotila jsem a fotila, co to šlo. Jako dva kilometry tam mi to opravdu nepřišlo, byli to alespoň 3. Cesta zpátky do kopce nebyla tak hrozná, šla jsem opravdu pomalu, a tak mi to celkem šlo. Pak jsme byli opět na rovince, a pak šli z kopce. Po dobu celé cesty mě bolel pravý nárt - zranění z války zvané stěhování. K nártu se přidali kotníky, kyčle a nakonec mě bolelo vše od kříže až po ten nárt. Už jsem se těšila na kofolu u nádraží.
U Dubu Sedmi Bratří jsme nepotkali naše tři lidičky, ale chvíli jsme si odpočinuli a vyrazili dál. Tentorkát pod Karlštejnem. Naše tři jsme viděli hned v první restauraci. Když jsem v menu uviděla žampiony, můj nehlad se proměnil v obrovskou touhu po žampionech. A samozřejmě mi na stole nesměla chybět kofola. Číšník mi donesl horu žampionů, kterou jsem neměla šanci sníst. Pár jsem si jich vzala domu. Zbytek se také najedl. Poseděli jsme asi hodinu, a pak vyrazili na vlak.
Šla jsem celkem pomalu, klidně. Na náraží jsme měli ještě 15 minut, což bylo krásné. Udělala jsem si jednu z posledních fotek lidiček. Když jsme nastupovali, nastoupili jsme hned do prvních dveří a pak zjistili, že nahoře je první třída a dole jsou místa, ale seděli bychom rozházeně. Žel ti, co šli první, tak rychle místa zabrali, místo toho, aby se šli podívat do dalšího vagonu, jestli náhodou neseženeme jiná. Nevadilo by mi, kdybychom zůstali stát. Nakonec jsme si posedali a jeli až do Prahy. Chtěli jsme, aby Zuzka stihla bus v 19:15, a tak jsme z vlaku, vyrazili rychlým krokem, protože v 18:54 nám mělo jet metro a my dorazili v 18:49. Stihli jsme to krásně a ještě jsme tři minuty čekali. Autobus stihla a my mohli vyrazit zpátky domů.
Byla jsem řádně ospalá a uťapaná. Bubovické vodopády byli asi nad rámec, ale stáli za to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pixiekatie pixiekatie | 21. srpna 2011 v 15:28 | Reagovat

Právě jsem dočetla report a shlédla fotečky ;o) Parádní!!! Moc mě mrzí, že jsem byla tou dobou kdesi v Bakově. Tenhle výlet mi opravdu chybí. Je vidět, že se opět sešla povedená skupinka lidí, o to víc mi je líto, že jsem se nemohla přidat. Někteří mi oblíbenci nezklamali, a jistě bych se snadno seznámila s neznámými.
Snad někdy příště. Budu doufat, že chytnu podobnou skupinku lidiček ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama