Blog Ini - Články

Bambus ne a ne klíčit

Mon, 14 May 2012 16:56:41 +0200

Už je to skoro měsíc, co jsem si zasadila bambus. Nakonec jsem ho rozesadila ze stévie do květináče. Bohužel, ani jedno semínko zatím nevypadá, že by chtělo vyklíčit. Semínka sice zalévám, ale už jen ze zvyku, protože hned vedle mám stévii. Pokud do 14 dnů nevyklíčí, můžu semínka vzít a vyhodit.

Stévie 1:1

Mon, 14 May 2012 16:54:40 +0200

Už od začátku, kdy jsem stévii přesadila do květináče, mi vrtalo hlavou, jestli je to opravdu stévie. Když vykoukla první stévie z jiffy, začalo mi být jasné, že v květináči mi jiffa opravdu neroste.

Květina v květináči se začíná podobat spíše vrbě. Ale stále tu nezbednou kytku nechávám růst, abych se nakonec dozvěděla, co mi to tam roste. Jinak stévie v jiffě roste krásně dál. Sice pomalu, ale roste. Bohužel, že z těch šesti semínek se nakonec chytilo jen jedno. Mám však v plánu si koupit keříček stévie.

Mistrovství Prahy KC Vltavská 2012

Tue, 01 May 2012 16:49:40 +0200

Na prvního máje se mi povedlo jít se svou drahou polovičkou na další taneční soutěž, podpořit a natočit kamarádku, tentorkáte na Mistrovství Prahy v KC Vltavská.

Na taneční soutěži jsem byla zatím po třetí. Dvakrát jsem šla na Prague Open, který je o poznání větší, než Mistrovství Prahy, protože je to hlavně mezinárodní soutěž.

KC Vltavská nabídla pro soutěž velký sál. V jedné linii soutěžilo například kolem 30 párů. Kamarádka chodí na standardní tance, takže i já jsem se šla podívat opět na standard. Standard mě sice moc nebaví, ale tak jednou za čas se na soutěž přijedu ráda podívat. Já jsem spíše na latinsko americké rytmy.

Seděli jsme nahoře v galerii, hezky u větráků, takže nám nebylo ani takové vedro. Vstupné bylo 150 Kč, dalo se přežít. Lídí tam moc nebylo. Spíše bych hádala, že tam po většině byli známí tanečníků. Možné židličky ale byly zaplněny.

Hudba, až na to, že místy to neutáhly repráčky, byla hodně dobrá. Jednomu z uvaděčů, muži, nebylo skoro rozumět. Hodně mumlal, až jsem se divila, že ho vůbec nechají moderovat soutěž, byť vlastně skoro pořád říká nějaká čísla.

Na soutěži jsem viděla páry, které vídávám často. Nejvíce mě teda baví koukat na šaty, ano pořád jsem holka, a na obličeje, které u tancování dotyční mají, což je deformace, kterou jsme získali během prvního Prague Openu díky tanečníkovi, se kterým kamarádka v té době tancovala.

V tancování se nikterak moc nevyznám, takže posuzovat, kdo jak tančí, mohu tak maximálně ze svého pohledu, líbí se mi, nelíbí se mi, nebo vypadá to, jako by jí tahal po parketu. Připadalo mi však, že všechny páry tancovali moc hezky. No, ještě zase, aby ne, když vlastně tancovali "Ačka", na to by se už mělo dát dívat.

Na soutěži jsem vydržela ale jen asi dvě hodiny. Kamarádka už bohužel vypadla v prvním kole, nějak se jí lepí smůla na paty. Když jsme tak spolu seděly a dívaly se na tančící páry a povídaly si, přiběhl k nám její taneční partner, který nás hned urgoval, mně o videa a kamarádku o následné projetí videí, v jejich klubu ve večerních hodinách.

Soutěže ve standardních tancích mi připadají docela nudné, ale jen tak sama bych asi na soutěž v latinsko amerických tancích určitě nejela podívat, pokud by tam nebyl někdo známý. Takže zase, je to prašť jak uhoď.

AP - můj půlroční strašák

Mon, 30 Apr 2012 10:14:03 +0200

Konečně v pátek jsem si mohla říct, jo, už to mám napsané. A cože je to ten strašák jménem AP? No přece má absolventská práce!

Že není dokonalá, jsem si uvědomila asi tak před 14 dny, kdy jsem nad ní tak přemýšlela a říkala si, že to chce něco jiného. Něco víc. Ale to by pak byla delší o dalších dvacet stran a už teď má skoro sedmdesát se vším všudy. Takže má práce mi přijde, že je hotová tak na půl a místy sešitá horkou jehlou. Na podruhé bych ji napsala úplně jinak, s jiným přístupem, když už teď vlastně pořádně vím, jak na to. Škoda jen, že tyto znalosti, informace, na které si člověk přijde až takhle pozdě, nezíská už při semináři, který mu měl pomoct s tím, jak práci napsat. Seminář mi pomohl asi jen v tom, že jsem si pamatovala, jaký má mít práce formát a uvědomění si, co vlastně chci psát. Ale až samotné psaní a konzultace mě přivedly na myšlenky, které jsem předtím vůbec neměla a hlavně mi konzultace ukázaly, jak bych se na svou problematiku měla dívat, a to, napsat pořádnou věc pro blbce, vysvětlit tam každou kravinu, každý názor, jakmile nastane v textu v hlavě otázka proč? hned text doplnit o vysvětlení. V jedné věci mě ale psaní této práce docela zklamalo. Zdroje, citace, citování. Celá práce je vlastně o tom, někoho citovat. Co se týče vlastních myšlenek, je to minimální zátěž. Takže jen nastudovat, co kdo o tom napsal, hlavně u toho pak použít hnedka zdroj, kde jsem tutu myšlenku, byť napsanou vlastními slovy, jak jsem ji pochopila např. ze tří zdrojů, sebrala a práce je na světě. Takže takové skoro opisování knih a jiných zdrojů. Přišlo mi celkem hloupé dávat do textu přímo doslovné citace. Taková ta věc, co prostě zkopíruju, hodím do uvozovek a napíšu k tomu, kdo to kde napsal nebo řekl. Přišlo mi to dost líné. Takové, tak jsem líná, cokoliv psát, tak tam dám pár doslovných citacích. Prostě jsem chtěla, aby ta práce byla více moje, ale pak jsem se dozvěděla, že vlastně v konečném výsledku jen něco sesbírám a dám to dohromady. Ano, realizovat se můžu v praktické části, ale to mi nějak nestačí. Nějak jsem se chtěla vytáhnout i v té teoretické, že o daném tématu něco vím, že je to z mé hlavy, že jsem se to kdysi i učila nebo mě to baví. Ale ono ne. Všechny myšlenky, všechny výplody, co jsou v teoretické části, prostě musí mít udaný nějaký zdroj, i když jsem se danou věc učila před pěti, šesti nebo osmy lety a už opravdu nevím, kde jsem se ji naučila. Zdroj prostě musí být. Je to spíše takové dokazování porotě, že nepíšete hovadiny a že jste je odněkud prostě převzali a tak, tady je důkaz, že nějsem debil, že to už někdo napsal předemnou a já tu nepíšu bláboly. A co vlastní myšlenky, vlastní názory na danou věc? Přijde mi, že tady je možnost vlastní realizace skoro nulová. Formát práce musí být takový a takový. Nedej bože, abych si vymyslela nějaké vlastní formátování textu a použila tam nějaké jiné písmo nebo barvu na nadpis. Takhel teda každá práce vypadá úplně stejně, jen obsah kapitol se mění. Nějak si říkám, že bych něco dalšího už nechtěla prožít. Psát bakalářku? Díky, nechci. Sice mám už zkušenosti, které by mi velily, piš to co nejdříve, ať máš spoustu času na úpravy, které tě ještě napadnou, ale nevím, nějak se mi představa, že bych měla zkoušet psát něco takového ještě jednou nebo dvakrát, se mi nějak nelíbí. Mám ráda svůj styl, svoje myšlení, své názory, vlastní realizaci, a tohle to není. No, stačí už ty názory ostatních nějak obhájit vlastními slovy a naučit se padesát otázek a už to bude. Snad. Nemyslím na to tolik, prostě budu konat, co si odemně společnost žádá. Nepřemýšlím moc nad tím, jestli to udělám nebo ne. Je to pro mě překvapení, které nastane někdy začátkem června. No, překvapení podle toho, jak se budu teď celý měsíc snažit. Podle toho budu dělat nějaké závěry.

Stévie v jiffě

Thu, 26 Apr 2012 22:15:38 +0200

Tak konečně, i když s menším spožděním, oproti stévie v květináči, začala klíčit i stévie v jiffě. Zatím je mé skóre 2/6. Zbylým 4 už nevěřím.

Stévie klíčí?

Fri, 20 Apr 2012 21:12:06 +0200

Po pár dnech je to tady! V květináčku se stévií se mi objevila první zelená rostlinka! Jenže, kdo ví, co to je :) Jiffa zatím nejeví žádné známky klíčení.

Semínka bambusu Fergesia

Tue, 17 Apr 2012 10:32:43 +0200

Spolu se stévií došly i semínka bambusu. Po dlouhém vybírání jsme nakonec vybrali bambus, kterému se říká rákosovec, roste v trsech a nevadí mu zima.

Semínka svou velikostí připomínají pšenici. Dorazily tři. Všechny jsem je dala do jiffy. Teď stačí čekat a čekat, jestli se vůbec chytnou. Pokud ne, sáhnu po již vypiplaném bambusu.

Přesazení stévie

Tue, 17 Apr 2012 10:20:52 +0200

Nu což! Šest semínek se mi zdálo na jedné jiffe až moc, tak jsem tři z nich přesadila do květináče. Zjistila jsem, že chtějí velké teplo, dala jsem na okno, ještě bylo zapnuté topení, tak uvidím, co z toho bude...

Přesazená stévie. 3 a 3 semínka.

Stévie

Mon, 16 Apr 2012 21:12:18 +0200

Před pár dny dorazily semínka stévie. Kdo měl tušit, že ta semínka mají velikost tak jedné širší zaražené třísky v prstě?

Spolu se semínky dorazila i jiffa. Jiffa je taková, ze začátku malá placka, velikosti, tak mince 2Kč. Namočí se na chvíli do vody, asi tak pět minutek, a je z ní pěkný sloupek dvoukaček, asi tak 5 cm. Všechen vnitřek drží pohromadě jakási látka. Přesné složení jiffy opravdu neznám. Semínka jsem dala do jiffy. Dočetla jsem se, že do jedné mohu dát více semínek, tak jsem jich tam dala rovnou šest. Což byla asi chyba, ale tak, uvidím, co z toho bude. Semínka jsem tam dala teprve včera a samozřejmě to chce pěknou řádku dní, než začnou klíčit. Přemýšlím, že je rozložím, a pár jich dám jen do hlíny.

Vlevo je stévie, vpravo bambus.

Začínáme

Mon, 16 Apr 2012 21:05:07 +0200

Pod názvem Pěstování zeleného a barevného není nic jiného, než pěstování kytek. A některé kytky kvetou a jsou barevné, jiné jsou zase celý život jen zelené. Mám nějakou pěstovací náladu, tak uvidíme, co z toho všechno bude.

Nesoulad

Wed, 04 Apr 2012 01:42:56 +0200

Znáte to? Stres z práce, která vlastně není ani stresová, stres ze školy, která se kvapem blíží ke konci, stres z psaní práce do školy, protože dřív to prostě nešlo, stres z toho, co do ní vlastně napsat, vše se zdá tak hloupé, nedospělé, neodborné...je to tak nebo není? Nesoulad, neklid v duši, sedím jak na jehlách, čekám, kdy se co stane a dělám, dělám furt dál, přemýšlím a přemýšlím, mozek se nezastaví, stačí vybuchnout.

Poslední dobou si připadám, jako kdyby můj tlak byl při nejmenším 180/102. Sedím, pracuju, píšu, hraju, pracuju, hraju, píšu, poslouchám, pracuju, píšu a stále cítím takový divný pocit v břiše, chvění. Nervozita, stres. Podupávám si nohou a přemýšlím nad vším, i nad tím, co bych asi neměla. Poslouchám text písničky, je mi těžko. Píšu slovo distribuce a chci to mít už zasebou. Posílám několik desítek stran. Tak jak? Ještě jednou za rok nebo to dám už letos? Za rok, více času, prodloužená škola. Vzdát to, nevzdát to. Tanec, jive, rumba, brazílie, Rio de Janeiro, karneval. Temptation im my heart. To jsou věci, které bych teď chtěla dělat. Můj klid. Tanec. Je pozdě. Nebo není pozdě...chci vrátit čas. I'm freaking out, where am I now? I found myself in Wonderland. Incomplete. Říkám si, že víkend bude klidný. Ale nebude. Chci si lehnout do trávy, jen ležet a poslouchat ptáky. Chci brečet, křičet. I'm sick of this life I just wanna scream. Chci tancovat, chci být herec, chci zpívat, chci mít svůj vlastní svět.

Pochod za povidlovým koláčem

Sun, 01 Apr 2012 17:38:03 +0200

Letos prvně na Pochodu za povidlovým koláčem a zároveň prvně na delší túře po zimě.

S Pochodem za povidlovým koláčem jsem hnedka souhlasila. Nabízelo se hnedka několik tras. 7,16,25,...100 km. My jsme si vybrali 16km s tím, že jsme jednou zvládli přes 20km a bylo to celkem v pohodě.

Vyrazili jsme tak, abychom byli v Benešově kolem deváté hodiny. Pro přihlášení se k pochodu jsme vyplnili papírek, ke kterému jsme dostali každý vlastní mapu, kde bylo jak slovně, tak mapově vyobrazené, kudy se máme dát. Mapu jsme si měli každý uchovat, protože po cestě byly vždy kontrolní místa, u kterých jsme dostávali razítka na zadní stranu mapy.

Cíl a start cesty byl v Benešově u jídelny místní základní školy. Cesta se ve směs stále klikatila, obcházeli se stále rybníky, vracelo se, což je na můj vkus příšerná cesta. Nemám ráda, když jdu nějakou cestu 2x a nemám ráda, když ještě stále obcházím rybníky, když bych mohla jít kratší cestou a naopak někde získat několik set nových metrů, které mě zavedou na nová místa. Alespoň jsem viděla konečně Konopiště.

Před předposledním kontrolním místem jsem začala solidně cítit bolavé nohy. Držela jsem se vzadu. Ale už se mi chtělo jít pomaleji. Celou cestu jsme šli moc rychle, tak proč si poslední kilometry neužít? Na druhou stranu jsem to chtěla mít už za sebou, a tak jsem zase nasadila rychlejší tempo. 16km bylo opravdu pro začátek moc. V cíli jsme se dočkali povidlového koláče a diplomu. Celá cesta nám trvala 4hodiny. Čekala jsem to na mnohem delší pochod. Před 14:00 jsem byli už ve vlaku a jeli do Prahy.

Jak přerovnat nábytek, aby nevznikla "ulička smrti"?

Thu, 22 Mar 2012 10:21:29 +0100

Náš pokoj je nudle. Ještě do nedávna jsem si myslela, že celkem úzká nudle, ale teď když byl všechen ten nábytek pryč, začala jsem se na pokoj koukat úplně jinak. Při rozměrech 2,52x5,18 je to v celku obstojný obdélník. Jenže, jak do něj narvat zbytek nábytku, aby nevzniklo místo, které jsme nazvali "ulička smrti". Je to místo, kde je mezi postelí a skříní cca 50 cm.

Ještě v pondělí jsme si říkali, že naší uličku smrti necháme, přece je to jen kousek a přežijeme to. Ale pak se náš názor pomalu začal měnit, takže přišlo na řadu to, co jsem za posledních x měsíců dělala skoro denně - další návrh, který by nám umožnil zbavit se uličky smrti.

V úterý jsme vymysleli celkem zajímavou věc, ale bohužel by se jednalo o to, že bychom měli s bratrem společnou skříň a stůl. Ve středu jsme se tedy chtěli vydat na kukandu, ale rozmyslela jsem si to, protože mi bylo jasné, že tak velká skříň za tak málo peněz, bude stejně papírová, jako ta, kterou má teď sestra.

Ve středu jsem tedy opět sáhla po Sweet home 3D a plánovače nábytku v Ikea a dílo bylo dokonáno. Podařilo se mi udělat návrh, který konečně 100% vyhovuje. V pokoji bude místo.

Při vchodu do dveří - vpravo knihovna, naproti dveřím palanda, vlevo palandy moje skříň + zbytek stěny postel. Pak při vchodu do dveří, vlevo bratrova a sestry skříň + zbytek stěny stůl, který tedy budeme mít dohromady.

Skříně jsou také vybrané, jen přemýšlíme, jak uskutečníme odvoz. Skříně jsou totiž moc vysoké - 2,5m, to už je až moc vysoké na to, aby se desky vešli i do většího auta.

Máme v plánu vozík nebo to narvat nějak do auta...při nejhorší si doplatíme 630 za odvoz z Ikei....

Nová knihovna

Thu, 22 Mar 2012 10:09:54 +0100

V pondělí jsme přidělali naši starou bílou knihovnu a v úterý jsme chtěli pokračovat s nově natřenou a s poličkami.

V úterý jsme se docela dost zapotili. Od desíti do půl páté jsme pracovali na naší knihovně. Měli jsme mezi tím akorát hodinu pauzu.

Zjistili jsme, že skříňku s dvířky nemůžeme dát úplně až dolu, protože by se neotevřel šuplík, tak jsme ji posunuli o patro výš. Všechny čtyři skříňky bratr přivrtal k sobě a nahoře ještě připevnil ke stěně, aby nespadli. Ještě jsme museli tedy dvířka zkrátit asi o 2cm, protože s těmi patny se právě o ty 2cm posunuli.

Když už konečně stála druhá knihovna, přišli na řadu poličky mezi těmito knihovnami. Byli už nabarveny, takže je stačilo jen zkrátit a urobit pár dírek do knihoven, aby se tam poličky dali zavěsit.

Naneštěstí jsme si špatně spočítali úchytky, a tak jsme museli po bytě sebrat všechny možné úchytky ze starých skříní, které nám zbyli nebo které už nebudeme používat.

Poličky jsme zkrátili, bylo jich pět. Konečně jsem mohla taky řezat.

Teď už jsou skoro všechny poličky na místě. Zjistili jsme, že tam můžeme dát ještě dvě poličky, takže je musíme odměřit, nařezat a dokoupit úchytky. Na to máme ale ještě čas.

V úterý tedy konečně bylo hotové to, co jsem chtěla mít hotové už v neděli. Do pokoje jsme naskládali všechny zbylé věci, co byli po bytě. Byt konečně zase vypadá normálně. Teď už jen stačilo vymyslet, jak dát zbývající nábytek.

Sestavování skříně

Mon, 19 Mar 2012 10:33:53 +0100

I včera konečně došlo na sestavní skříně, která nám ztrpčuje život už hezké dva týdny. Konečně stojí a už se netaháme s těmi dvěma krabicemi sem a tam.

Bílá skříň Focus z internetového bochodu Forliving dorazila asi po 4-5 týdnech. Dobu si už moc nepamatuji, ale indikovalo to to, že konečně můžeme začít s předělávkou pokoje. Od té doby už uplynulo pár týdnů a my se tak mohli pusit do jejího sestavování.

Skříň je tedy bílá, má 143x50x170. Na první pohled se to zdá jako malá skříň, ale ubezpečuji, že je opravdu velká. Dorazila ve dvou krabicích, každá byla opravdu velice těžká.

Rozbalili jsme díl 1/2 a začali zkoumat neprobádané vody. Nejdříve nás pobavila nalepovací abeceda, pak návod a nakonec materiál. Skříň stála něco přes 3 000. Dřevotříska, která byla potažená bílým čímsi. Kvalita materiálu tedy nic moc. Už při rozbalování se sem tam našli kusy skříně které měli třeba trochu pohmožděný roh.

Při prvním rozbalení na nás vykouklo několik balíčků - lepidlo, šroubky různých velikostí a tvarů, a taky panty a hřebíčky. K tomu všemu nepřeberné množství desek.

Jako první bylo v návodu postavit tři šuplíčky. Heuréka, to zvládneme. A taky, že jo. Další části už skýtali velice zabávné obrázky, a tak jsme vytáhli nalepovací abecedu a začali jsme si polepovat všechny díly skříně, abychom věděli, s čím pracujeme. Rozdělali jsme i část 2/2.

Začala jsem ji sestavovat se sestrou a končilo to tak, že ji sestavovala s bratrem. Ten přišel akorát do fáze, kdy jsme začali dávat držáky na poličky a sestra se divila, že ten vrutík je větší než dírka a proč že to má jít tim cuflíkem nahoru. Sestavování je v celku jednoduché. Na díly se namontovali všechny možné malé součástky a mohla se sestavovat kostra skříně.

Po chvíli nás překvapilo, že se musí spevnit celkem dlouhými hřebíčky, které měli hlavičku osmiúhelníku a k tomu jeden, ne moc praktický šroubováček. Šroubování se tedy protáhlo, protože jich bylo potřeba zašroubovat do konstrukce asi 12.

Jelikož člověk je tvor vynalézavý a chce si práci usnadnit, bratr nelenil a našel nástavec na vrtačku, který krásně pasoval na hřebíčky a šlo se utahovat vrtačkou. Další množství těch hřebíčků se tedy utáhlo vrtačkou a až pak jsme zjistili, že v návodu je vyobrazeno nepoužívat vrtačku. Mno, asi takhle....nasr**.

Kostra byla hotová. Zarazilo mě, že to drží na třech "nožičkách". Čtvrtá, zadní u zdi, tam není. Za šuplíkama není ani zadní část skříně. A díly na zadní část, byly tři, se musí hřebíčkama přitlouct - hádám tedy, že výrobce už nepočítá s tím, že by tu skříň kdy člověk chtěl někam přemýstit ve složeném stavu...protože kdyby jo, tak by vydržela max tak jedno další složení, a pak by se dřevotříska rozpadla nebo by se vyviklali všechny šroubky.

Zadní díly se tedy hřebíčkama museli přitlouct. Ten kratší, nad šuplíky, byl celkem malý, a tak se muselo dávat velký pozor, aby hřebíček buď to neprojel do vnitřku skříně, o něj by se pak zadrhávalo oblečení, keré by tam bylo, nebo do boku skříně, aby nevyčníval jen tak ze skříně v boku hřebíček - tato varianta se sestře povedla.

Dvě zadní části jsou spojeny pomocí umělohmotné "kolejničky", která vypadá celkem nestabilně. Po přitlučení těchto dvou částí je zadní část uprostřed tedy prohnutá.

Skoro na konci se ze spodku skříně přidělali ty vypouklé půlkruhy. Někde v plánu se stala chyba, a jak jsme postupovali, tak jsme i ledacos přehlédli.

Na konci přišli na řadu dveře skříně. Tuto část jsem nikdy nesnášela, a to jsem na to jen prakticky koukala. Panty skříní jsou příšerná věc, a tak si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybych si nepořídila skříň se šoupacími dveřmi. Přidělávání dveří bylo tedy namahavější než samotné smontování skříně. Na tom už se vyřádil bratr se sestrou.

V konečném výsledku není skříň vůbec ošklivá. Je hezká, jen je škoda toho materiálu.

Když to srovnám se skříněmi, které máme v obýváku, kde se nic nevrtá, zadní díly se přidělávají tak, že se zasunou do drážek a ne hřebíkama, všechno je na ten super mechanismus, kdy se to na sebe položí a pomocí plochého šroubováku se to dotáhne a skříň drží, tak tato solidně pokulhává.

Dnes se šetří na všem a asi za pořádnou skříň, byť stejné velikosti by se zaplatil asi dvojnásobek ceny.

A já teď přemýšlím, jestli si mám pořídit tu skříň, co jsem našla nebo raději sáhnout po skříních z Ikei....

Pokojík v rozkvětu

Mon, 19 Mar 2012 10:04:08 +0100

Předělávka pokoje se blíží mílovými kroky do konce. Nabrali jsme trochu zpoždění a stále se přemýšlí, co s dalším nábytkem.

Včerejší den byl ve znamení dodělání podlahy a lišt kolem ní. Jelikož stěna zdála se býti bytelnější, než se očekávalo, sáhlo se po méně úchvatné variantě, a to lepidlo. Ačkoliv lepidlo s názvem pattex hlásá, že drží jako žvejka na látce, naše lišty moc neudrželo. A to byly drženy kusy nábytku, aby se lišta dobře přilepila ke stěně. Jedna stěna zatím hlásá smůla, práci si ještě jednou zopakujete. U jedné alespoň 1000% vím, že tam dneska může přijít knihovna. Já tam tu lištu přibiju, i kdyby na mě měli přijít sousedi!

Včera se tedy dodělala podlaha a jali se lepit lišty. Nalepili se, ale lepidlo schne 8-20h. Což bylo už velice nemilé, protože náš byt už zoufale volá o pořádném úklidu.

Byla využita alespoň postel, která držela lišty. Naštěstí pro nás, postel už zůstala také na svém místě, takže jsme konečně mohli spočinou v nově nabarvené posteli. Jak se blížil večer, byl opravený i šuplík pod postel, kterému se propadá už několik let dno pod všechnou tou tíhou věcí, na které se chytá jen prach. Dokonce i moje židle dostala pár podpůrných prkýnek, protože při sundavání tapet znovu křuplo sedátko. Stále přemýšlím, co s ní. Nabarvit, nenabarvi. Bíle nebo modro-zeleně. Hlavně, že vím, jaký na ní přijde sedák...zelený.

Venku už byla celkem tma, dokonce i stolička byla opravena - nevydržela silný pracovní elán. Pustili jsme se tedy do sestřiny skříně, která jí dorazila před 14 dny. Ještě v půl deváté jsme kladívkem zatloukali hřebíčky a v půl desáté už stála. Sice uprostřed místnosti, protože přijde přesně k té zdi, kde se lišta nepřilepila, ale alespoň stojí. Lištu snad dnes přiděláme, aby už k večeru skříň mohla stát na svém místě.

Dnes nás čeká knihovna a bratrova postel už snad také bude stát na svém místě. Snad se zadaří.

Inik si robí samá bebí

Sat, 17 Mar 2012 21:56:40 +0100

Tento týden jsem zjistila, že jsem asi dost nešikovná.

Předělávka našeho pokoje se blíží ke konci a moje ruce podle toho také vypadají - suché, samá díra, náplast, podlitina.

Po tom, co jsem s bratrem nahazovala stěnu a barvila nábytek, začali mé ruce, díky písku v omítce, zdobit krásné, malé vykotlané dírky. Hlavně na konečcích prstů. První dva dny to celkem bolelo a nebylo možné skoro ani psát na klávesnici nebo cokoliv dělat, což bylo hrozně na nic, zvlášť, když jsme byli v půlce předělávky pokoje.

Nicméně, na konci týdne jsem si udělala díru do palce. Michal vyrobil senzační prak a k němu několik šipek. Moje střílení dopadlo následovně - netrefila jsem se do terče a následně jsem se trefila šipkou do palce. Jak? Držela jsem špatně prak, šipku jsem nasměrovala moc dolu, nezpěvněné zápěstí a šipka se místo v terči nebo na zemi, usídlila v mém palci. Začala jsem si dělat legraci, že budu mít další hezkou jizvu. Palec mě bolí ještě teď. Dnes se mi ale povedlo si urobit podlitinku ve tvaru kávového zrna na pravé dlani - očividně od kleští, jak jsme trhali lino. Nejsem já šikovná? Musím podotknout, že bratr po omítce nemá žádné díry v ruce. Jen dnes dali kleště zabrat nám oběma....

Podlaha

Sat, 17 Mar 2012 21:49:17 +0100

Na podlahu v našem pokoji jsme si zvykli, protože jednak nebyla vidět a druhak máme stejnou po celém bytě, takže jsme ji zezačátku neřešili. Lino se mi však ale nelíbilo, a tak jsem se koukala, na kolik by nějaké hezké vyšlo.

Lino je, celkem levná záležitost, pokud na něj jsou peníze. Někde chtějí za m² do 200, někde přes 200. Takže konečná cena při našich cca 14m², by byla od 2 500 - 4 000. Zdálo se mi to jako celkem dost peněz, a tak jsem možnost nového lina jen nadhodila s tím, že by se časem mohlo dát nové.

Můj nápad jsem ventilovala dál a zjistila jsem, že pokládla plovoucí podlahy, z linolea, vyjde úplně na stejné peníze, jako pokládka nového lina.

Když jsme byli kupovat bílou barvu, bratr mě dostal s tím, že bude právě onu plovoucí podlahu pokládat už teď. Moje vidina hotového pokoje do víkendu se rozpadla, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že nová podlaha bude už teď.

V OBI jsme se tedy ještě koukali, jaké podlahy nabízejí a za jakou cenu. Cena jen těch "desek" byla 2500. Samozřejmě bylo potřeba koupit i další proprietky.

V pátek jsme vyrazili spolu s přítelem a mým bratrem zpátky do OBI pro podlahu.

Bratrovi se tam nějaká líbila, tak ji naložili. Já jsem ale byla přesvědčená, že se mi podlaha vůbec nelíbí, a tak jsem tam bloudila a hledala jinou podlahu. Nakonec jsem našla tři nové varianty, a z toho jsme jednu vybrali. Sorry brácha, ale mě se ta první vůbec nelíbila....

Další, co se k této podlaze musí pořídit, jsou lišty, růžky a zakončovače ke dveřím. Takže další 1000. Jedna lišta stála 85 a my jich brali 7 + cena růžků a zakončovačů. A nesmím zapomenout, já tomu říkám karimatka, karimatku pod tuto podlahu, což bylo dalších 350. Cena nám tedy nakonec dělala 3500.

Podlahu měl celou pod palcem bratr. (ne, že bych ho nenechala vymalovat celou zelenou, protože jsem byla srab, že přetáhnu) Věděl, jak se pokládá, nechtěl ani nijak pomoct.

V sobotu jsme měli v plánu začít v 9:00, žel se začlo až v 10:30. Docela nás zdrželo lino, které bylo velice bytelně přilepeno k betonové podlaze. Trvalo nám to asi dvě hodiny, ho od té podlahy nějak dostat. Používali jsme šroubováky a kleště. Nakonec se všechno lino dalo pryč a mohla se pokládat nová podlaha.

Zatím je položena půlka podlahy, protože vznikla další velká časová prodleva. Chtěla jsem už dneska spát ve své posteli, ale snad až tedy zítra...

Podlaha se mi moc líbí, pokoj je krásně světlý.

Malování stěn

Sat, 17 Mar 2012 21:27:34 +0100

Malování stěn je celkem zábava. Jen je potřeba si nakoupit potřebné množství barvy a pořádný váleček.

V úterý jsme si koupili váleček, celkem malých rozměrů, na teleskopické tyči, abych mohli v klidu vymalovat i strop. Koupili jsme i bílou barvu - 7,5kg, které mělo stačit na 60-90m². Jelikož jsme barvili ani ne 50, mysleli jsme si že nám na dvě vrsty bude barva stačit.

Ve středu jsme se tedy jali barvit strop. Po vymalování stropu nám ubyla skoro půlka barvy, a tak jsme začali tušit, že nám barva opravdu nestačí. Nicméně jsme barvili dál a doufali.

Stop se barvil hůř, stěny už šli mnohem lépe. Celou dobu jsme se pohybovali po pokoji, ve kterém byla palanda, jednolůžko a stůl s pc, takže jsme nábytek stále stěhovali ze strany na stranu.

První náteř ukázal pěkné kocoury na stěně, s čímž jsme počítali, tak jsme začala barvit druhý nátěř. Jedna stěna zůstala bez druhého nátěru.

Jelikož bylo kolem čtvrté hodiny, vydali jsme se pro další kýbl barvy do OBI. Už jsme tam byli skoro jako doma. Tyto bílé barvy byly od Primalexu, další nátěr vyšel suprově. Jednu stěnu, která bude bílá, a postupem času na ní přidáme nějakou dekoraci, tak jsme vzali teoreticky 3x, aby byla fakt bezvadná. Primalex polar jsme si vážně nekupovali, to by nás vyšlo hodně draho.

Bílá barva zaschla za tři hodiny, a tak jsme mohli malovat na zeleno. Zelená na kýblu s barvou vypadala opravdu parádně. Na stěná, ještě mokrá, vypadala hodně brčálově. Potřebovala dva nátěry a pořádně zaschnout, aby měla tu barvu, kterou jsme očekávali. Takže výsledek je parádní. Barvu jsme nedávali na celou stěnu, ale od okna a horní a dolních okrajů nějaký kousek. Nechala jsem se inspriovat jednak od babičky, jak má vymalováné(horní okraj) a druhak od přítele, jak mají vymalováno(okraj u okna), a pak spodek, aby to bylo zajímavější. Navíc to dole nebude vidět a maličko jsme se obávali, že zelená barva nebude stačit. Nakonec nám, tak jako bílá, zbyla.

Ve čtvrtek bylo vymalováno :)

Nahazování stěn

Sat, 17 Mar 2012 21:14:54 +0100

Nahazování stěn se zdálo býti ze začátku celkem jednoduché. Jakmile se ale keraštuk nechá až moc zaschnout, vyrovnání stěn je nemožné.

První kousek stěny, který jsem udělala, byl vcelku dokonalý. Hladítkem jsem nahodila keraštuk na zeď, celkem jsem ho měla už zahlazený. Jala jsem se dalšího kousku stěny, tam to šlo už hůře. Po tom, co jsem nahodila kousek jiné zdi, jsem šla houbovým hladítkem zahladit můj první kousek a krásně se povedl. Keraštuk byl ještě mokrý, ale tak akorát, aby se dal vyhladit.

Zbytek stěn bohužel dopadl špatně. Systém, nahodíme všechny zdi, a pak až uschnou, je zahladíme, byl opravdu velice špatný. Keraštuk nám došel, stěny jsme zahlazovali, ale nevyhladili.

Další den jsme tedy šli pro nový keraštuk, kousek již hotové stěny jsme natřeli tenkou vrstvou a vyhladili. Stěna se zdála býti v pořádku. Pak jsme dodělali zbytek stěny, která na sobě ještě keraštuk neměla. I tam jsme ale propásli dobu schnutí a stěny jsme pořádně nevyhladili. I tato várka keraštuku, 15kg a 8kg došla, a my další den jeli pro dalších 16, abychom tu jednu příšernou zeď opravili - natáhli na ní tenkou vrstvu, kterou jsme pořádně uhladili. To se nám už naštěstí povedlo. Koupili jsme i bílou barvu a váleček, abychom další den mohli stěny natřít na bílo.

Stěny nejsou tedy dokonalé. Nanášení keraštuku na panelové stěny je celkem jednoduché, jen je potřeba si hlídat, aby stěny moc neuschly, aby se dali ještě hezky houbovým hladítkem vyrovnat.